Když promítneme Ejzenštejna nebo Tarkovského, máme vyprodáno, říká David Havas z kina Ponrepo

Pražské kino Ponrepo Národního filmového archivu promítá kontextualizovanou československou a světovou tvorbu, často v podobě rozsáhlých retrospektiv. Jednou z nich byla i únorová přehlídka dochovaných děl Sergeje Michajloviče Ejzenštejna zakončená dvěma projekcemi Ejzenštejnových zvukových filmů Alexandr Něvský a Ivan Hrozný, na kterých režisér spolupracoval se Sergejem Sergejevičem Prokofjevem.

Ejzenštejn jako teoretik a praktik atrakcí

Podle vedoucího kina Davida Havase bývá na projekcích plno: „Jsou autoři jako například Andrej Tarkovskij, kteří bývají konstantně vyprodaní, přičemž na ně chodí pestré publikum od starší generace po mladší studenty.“ Na Ejzenštejnovi podle něj diváky přitahuje skutečnost, že to byl tvůrce, který se podílel na vývoji filmového jazyka, a také významný teoretik, kterého citují všechny učebnice filmu. Jeho filmy jsou navíc dynamické, založené na střihové montáži atrakcí, které už ve své době měly vyvolávat emocionální otřesy, takže jsou i pro dnešního diváka velmi živelné. Archiv NFA je navíc jeden z největších na světě a zrovna dílo Ejzenštejna obsahuje v kompletní podobě, takže jeho filmy promítá z původních kopií.

Johana Švarcová: „Naučit se pracovat jen se zvukem je moc užitečné“

• Upravit
• Smazat

„V rozhlasových formátech se dá jiným způsobem vyprávět, ať už diletantsky, improvizovaně nebo konceptuálně. Film je pro mě audiovizuální médium složené z 50 procent z obrazu a z 50 procent ze zvuku. Naučit se je oddělit a pracovat jen se zvukem je moc užitečné,“ popsala herečka, filmařka a hudebnice Johana Švarcová kritéria své tvorby.

Kyklos Galaktikos, Awali a Aid Kid v czechingové Čajovně

• Upravit
• Smazat

Awali o hudebním workoholismu i inzerátu na výuku klavíru. Aid Kid o samotě na pódiu a antických stupnicích. A Kyklos Galaktikos o rodině, improvizaci a svobodě mezi krabičkami. Rozhovory s těmito třemi kapelami či umělci z české alternativní hudební scény, nominovanými v letošním ročníku hudebně exportního projektu Českého rozhlasu Czeching. Vysílali jsme v nedělní Čajovně 13. 9. od 23:15.

Dnes se skládá u počítače

Hudebník a skladatel Jan Rybář je autorem doprovodné hudby k němým filmům Upír Nosferatu F. W. Murnaua a Varhaník u sv. Víta Martina Friče. „Když jsem filmy viděl, přišlo mi velmi zajímavé, že mluví stejným jazykem, jako filmy dnes, i když jsou skoro sto let staré.“ Novátorský vizuální filmový jazyk mu při psaní hudby hodně pomáhá. Oproti dřívější době má dnes podle Rybáře skladatel filmové hudby k němým filmům výhodu, že může jednotlivé motivy vymýšlet a zkoušet doma před obrazovkou počítače. „Ještě před pár desítkami let si museli skladatelé, jako například známý Zdeněk Liška, nejdřív nechat film promítnout v kinosále, kde si mohli dělat jen poznámky na papír. Dnes si může člověk jednotlivé filmové scény doma doslova načasovat se stopkama a tomu uzpůsobit hudební tempo, které je u filmových doprovodů hodně důležité.“

Trapné archetypy ustupují hiphopu

Obsahově a stylově čerpají skladatelé filmové hudby jak v dílech známých skladatelů, tak v jakýchsi hudebně-filmových archetypech – motivech, které se během let osvědčily jako funkční pro různě citově zabarvené scény a mohou tak dnes podle Rybáře vyznívat někdy až „trapně“. Existují ale i skladatelé zvukové éry, kteří dávali pod tyto archetypální scény hudbu, která byla něčím nová, což podporují v současnosti i v Ponrepu, kde například k filmům Příchozí z temnot (1921) nebo Milenky starého kriminálníka (1927) nahrálo hudbu Trio Neuvěřitelno, které podle Davida Havase přistupuje k jednotlivým žánrům velmi originálně a zapojuje do svého doprovodu i směsice ruchů a akustických nástrojů. Film Takový je život (1929) zase doprovázela skupina Kazety Johany Švarcové a s NFA také příležitostně spolupracuje hiphopové duo Kyklos Galaktikos Jana Buriana a Michaely Švédové.

Celý záznam pořadu včetně hudby podle výběru Petra Dorůžky si můžete poslechnout zde.