Kdy uvidím sebe jako loutku, ptal se Friedrich Zawrel. Než zemřel, daroval jí své šaty
Za geneticky a sociálně méněcenného byl jako dítě v 30. letech 20. století označen Friedrich Zawrel. Jen o vlásek unikl smrti. Jeho skutečný příběh v podobě loutkového divadla zpracoval loutkář Nikolaus Habjan s režisérem Simonem Meusburegerem ve vídeňském Schubert Theater.
Inscenaci pod názvem Friedrich Zawrel - geneticky a sociálně méněcenný uvádí autor v Praze v rámci Divadelního festivalu německého jazyka v Divadle Rokoko.
Loutkář a spoluautor představení Nikolaus Habjan, devětadvacetiletý umělec, si loutky sám vyrábí, vodí je a mluví za ně. Vášeň pro loutkové divadlo, jak uvádí na úvod rozhovoru, se u něho od dětství pojí i s láskou k opeře: „Když mi bylo pět let, vzali mě rodiče do Salzburku na Kouzelnou flétnu, která měla podobu operního loutkového divadla. Úplně jsem se do toho zamiloval a tento zážitek byl pro mě nesmírně důležitým. Zjistil jsem, že loutky a hudba jsou úžasná kombinace. O mnoho let později jsem byl tady v Praze a zhlédl jsem loutkového Dona Giovanniho, který se mi taky velmi líbil. Už v deseti letech jsem věděl, že chci být operním režisérem a loutkářem. A to se mi taky splnilo. Během mých studií operní režie ve Vídni jsem začal experimentovat s loutkami v malém Schubertově divadle. V Rakousku je to jiné než u vás. Lidé si myslí, že loutkové divadlo je jenom pro děti. A právě proto se snažím tento stereotyp narušovat a vybírám si příběhy nebo díla, která jsou čistě jen pro dospělé.
Takovou je i inscenace o Friedrichu Zawrelovi...Je to podle skutečného příběhu Friedricha Zawrela. Když byl malý, jeho otec byl těžký alkoholik, matka měla peníze, nedokázala děti uživit, a proto se dostaly do dětského domova. Friedrich a jeho bratr skončili v pěstounské rodině, ale tam se mu nelíbilo, protože ho nutili, říkat svojí náhradní matce mami. Přitom věděl, že má jinou, skutečnou mámu. Nakonec v roce 1939 po řadě útěků a problémů ve škole skončil v nemocničním ústavu. Na této klinice se léčily nemocné a údajně geneticky a sociálně méněcenné děti a prováděla se tam euthanasie. Jeden z lékařů, Heinrich Gross, mu dokonce řekl: „Jestli sem přijdou Rusové, i kdyby nikoho nechtěli zabít, tebe zabijí určitě.“ To byl v podstatě rozsudek smrti. Friedricha nakonec zachránila jedna osmnáctiletá sestřička. Jeho příběh je plný neuvěřitelných zvratů, jaké by žádný filmový scénárista nikdy nevymyslel. Ale všechno je to pravda. A dokonce i sama loutka má na sobě Zawrelovo oblečení. Daroval jí ho, než zemřel.
Vím, že jste na inscenaci s Friedrichem Zawrelem spolupracoval. Jak reagoval na to, že jeho příběh vypráví loutka?Bylo to legrační, protože když jsme se poprvé setkali, bylo to 3. září 2011, řekl jsem mu, že chci o jeho životě udělat loutkovou inscenaci. A on prohlásil: „Nemyslím, že by můj život byl vhodný pro dětské loutkové divadlo.“ Já namítl, že nedělám loutkové divadlo pro děti, a ukázal jsem mu na videu několik svých předchozích inscenací. To ho přesvědčilo a jeho první otázka zněla: „Kdy uvidím sebe jako loutku?“ Řekl jsem mu, že nejdřív si musíme o jeho životě povídat a ujasnit si formu této inscenace a že teprve pak můžu vytvořit loutku. Když ji pak poprvé uviděl, řekl jí ahoj a pak ho zajímaly uši, jestli jsou stejné jako ty jeho. Loutka se mu líbila a to bylo pro mě to nejdůležitější. Záleželo mi na tom, aby se vším v inscenaci souhlasil. Loutku strašlivého doktora Grosse vůbec nechtěl vidět, nemohl se k ní ani přiblížit. To bylo zajímavé.
Jak přijal vaše představení?Bylo to pro mě velmi náročné. Friedrich se účastnil i zkoušek a já byl zbabělý. V jeho přítomnosti jsem předváděl jenom hezké scény, ne ty závažné. Bál jsem se, abych ho nějak neranil. Na poslední zkoušce už měl vidět celé představení s kostýmy, světly a tak dál. Tehdy jsme si s režisérem řekli, že jestli se mu to nebude líbit, představení zrušíme. Nebo změníme, co si bude přát. Normálně nikdy nebývám nervózní, můžete mě postavit na velkou scénu a nechat mě hodinu improvizovat, nemám s tím problém. Ale tentokrát jsem měl hrozný strach. A taky jsem mu řekl, že se strašně bojím mu poprvé ukázat celou inscenaci. Ale on reagoval s humorem: „Neboj, vím, co se bude dít. Vždyť jsem to přežil.“ Měli jsme tam fotografku, která vůbec nemohla fotit, protože pořád plakala. Všichni plakali. Ale nakonec nám řekl: „Nic neměňte.“
Vaše inscenace o Friedrichu Zawrelovi získala řadu cen. Teď jste navíc dostal nabídku režírovat v Bavorské státní opeře, opět s loutkami. Už si tedy rakouští diváci zvykají, že je loutkové divadlo i pro dospělé?Myslím, že za uplynulých pět let se to dost změnilo. Začalo to v roce 2012, kdy mi nabídli, abych vystoupil v Burgtheatru, na velké scéně se slavnými herci a pochopitelně s loutkou. Ta byla hlavní hvězdou představení. Inscenovali jsme Shakespearovy sonety, hrála v tom kapela, vysílali to v televizi. V hledišti byla spousta diváků, kteří by nikdy nešli do experimentálního divadla, kteří chodí jen na velké scény. Ale když zjistili, že já, experimentální loutkář vystupuji ve velkém kamenném divadle, usoudili, že to musí být dobré a že to tedy zkusí. A najednou nám začali do našeho malého divadla chodit úplně jiní diváci z Burgtheatru. Bylo to legrační, stále jich přibývalo. Teď už mě zvou do velkých divadel i operních domů. Sen se stal skutečností.
