Katharina Schmitt: Molyneuxova otázka

Německá autorka a režisérka Katharina Schmitt má na svém kontě už několik rozhlasových počinů. Než začala připravovat text, který máte nyní možnost slyšet, vedla řadu rozhovorů s nevidomými lidmi v Česku a Rakousku. Zajímaly ji zejména jejich sny. Svou hru nakonec nazvala Molyneuxova otázka a natáčela ji o prázdninách v roce 2017 nejen v budově Českého rozhlasu, ale také ve Vídni ve studiích ORF. „Pracuji v českém a německojazyčném prostředí, oba jazyky tedy byly nedílnou součástí procesu psaní. Mám velkou radost, že se podařilo tuto spolupráci domluvit,“ okomentovala projekt, na němž se také významnou měrou podílel hudební skladatel a zvukový designér Michal Rataj.

Katharina Schmitt|foto: archiv autorky

Jak zní Molyneuxova otázka a čeho se týká? Jaká korespondence se k ní váže?
William Molyneux byl irský filozof a politik. V roce 1688 formuloval filozofickou otázku; týká se schopnosti lidí, kteří se narodili slepí a kterým byl navrácen zrak, rozpoznat vizuální podobu geometrických tvarů. Existuje na ni i několik slavných odpovědí, mimo jiné od filozofa Johna Locka.

Kolik vidíme, když vidíme? A kolik, když nic nevidíme? Molyneuxova otázka ve Studiu Hrdinů

• Upravit
• Smazat

Pražské Studio Hrdinů připravuje inscenaci zabývající se tématem snů nevidomých s názvem Molyneuxova otázka. Autorka a režisérka Katharina Schmitt udělala v roce 2016 v Praze a ve Vídni sérii rozhovorů s lidmi, kteří se narodili nevidomí. Nahrávky těchto rozhovorů a hudební skladba Michala Rataje se staly základem rozsáhlého projektu, ze kterého vzešly rozhlasová a nakonec i divadelní inscenace.

Proč jste zvolila tento název hry?
Otázka, kterou si kladl William Molyneux v 17. století, není dodnes vyřešena. Dalo by se říct, že je to i klíčová otázka mého textu: existují věci nebo souvislosti, které se dají pochopit jen na základě vizuálních informací? Nebo je zrak přeceněný smysl?

Jak vás napadlo zabývat se sny nevidomých?
Jako divadelní režisérka a dramatička pracuji se slovy a obrazy. V posledních letech jsem často narážela na otázku, co je to vlastně obraz a zda musí nutně mít vizuální základ. Sny nevidomých mě zajímaly právě proto, že nemají vizuální základ, ale přesto obsahují obrazy.

Ve hře jsou dvě postavy – žena a muž. Jak byste je charakterizovala? Kteří herci role ztvárnili?
Děj se odehrává v darkroomu jakéhosi klubu. Je to milostný dialog mezi nevidomou ženou a vidoucím mužem. Téma textu je celkem abstraktní, hledala jsem maximálně konkrétní situaci. Zároveň se jedná o prostor, v němž je haptické vnímání důležitější než vizualita. Ženu hraje Ivana Uhlířová, muže Kajetán Písařovic.

Text jste napsala ve svém rodném jazyce, do češtiny ho převedla Viktorie Knotková. I v českém překladu ale zůstala jedna poměrně dlouhá pasáž německy. Čeho se týká? A jak ji zvládli Ivana s Kajetánem?
Druhý obraz obsahuje samply rozhovorů, ze kterých jsem při psaní vycházela, a také všechny možné tvary slovesa „vidět“ v češtině i v němčině. Musím ocenit, že čeští herci se s němčinou „poprali“ velmi statečně.