Karel Špillar 1871-1939

Karel Špillar je postavou trochu znovunalezenou - Mánesák, tedy příslušník nastupující české moderny v 90. letech 19. století, přítel a obdivovatel Jana Preislera, kterého vystřídal po jeho odchodu z Umprumky na Akademii a zaujal jeho místo na Uměleckoprůmyslové škole, kde byl jmenován profesorem a kde zůstal skoro až do své smrti v roce 1939, a přes to všechno zmiňovaný odbornou literaturou jen okrajově, někdy dokonce i odmítavě.

Patřil ke generaci, která byla oslněna byla oslněna Francií, nejenom jejím progresivním uměním mezi postimpresionismem a fauvismem, ale i pařížským životem, společenskými událostmi, lehce blazeovaným povrchem a stále více se prosazujícím uměleckým trhem a salóny, které formovaly poněkud odlišnou míru vkusu. Byla to Paříž viděná očima Maroldovýma, Muchy, Hynaise, do níž se také Špillar v roce 1902 přestěhoval. Tragické rodinné události však toto rozhodnutí změnily a umělec se v roce 1909 vrací do Prahy. Ještě za pařížského pobytu se několikrát účastnil soutěží na monumentální úkoly, k nimž byl vybaven svým uměleckým založením přirozeně propojujícím symbolismus a secesní monumentální dekorativnost, která se zcela logicky proměnila ve dvacátých letech do jazyka novoklasicismu. Ale i francouzské umění touto cestou prošlo dílem Puvise de Chavennes, který Špillara také hluboce ovlivnil, nebo Bonnardově, které vyšlo ze symbiózy symbolismu a secese a směřovalo k jednoduché monumentalitě obrazů plných šťastného poklidu a jasu.

Toto pojetí díla také Špillara disponovalo k úkolům, které měly dekorativní povahu - od 90.let 19. století v pracích pro Staroměstskou radnici, kolem roku 1910pak hlavně pro Obecní dům v alegorické mozaice vstupu a ve výzdobě Smetanovy síně. Směrem monumentální dekorativní realizace se ubíralo i dílo jeho přítele Preislera, i když s hlubším symbolistním založením a ve vědomých reakcích na soudobé umění s osobnostmi jako byli Gaugin a později hlavně Munch.

Špillar byl umělec dekorativních zakázek, portrétista francouzské a české společnosti a výrazný grafik nových médií - plakátu a reklamy. I když patřilo spíše k společenskému povrchu, odráží jeho dílo nejen vkus této společnosti, ale i její vnímání a potřeby. Právě díky tvorbě umělců Špillarova typu - znovu můžeme jmenovat Hynaise nebo Brožíka, Muchu nebo Olivu - je její vynořující se obraz jasnější a silnější. Společností integrovaní byli byli příslušníci moderny bez rozdílu, jako později i meziválečná avantgarda. Neznamená to nic jiného než že umění se stalo součástí i společenského provozu.