Karel Honzík: Eseje

Obývatelné město

Zamýšlení nad tím, zda jsou moderní města obývatelná. Karel Honzík shledává, že je nápadný rozdíl mezi městy severními a jižními: „kdežto v londýnské ulici je člověk jen prchajícím pasantem“, Ital se cítí doma spíše na veřejném prostranství.

Úvaha je pro nás zajímavá i dnes, kdy se tolik diskutuje o městském veřejném prostoru.

Poezie hmoty

Přemítání o úloze, jakou hraje hmota v životě městského člověka moderní doby. Člověk ztrácí smyslový vztah k hmotě a začíná se k ní přibližovat cestou chladného rozumu. Významnou roli ve vztahu moderního člověka k hmotě hraje dle Karla Honzíka reklama a výtvarné umění. 

Námět pantopické výstavy

Úvažuje o tom, proč se v rámci výstavní horečky, jež zachvátila západní svět před druhou světovou válkou, začal vyvíjet specifický výstavní sloh, který svou snahou odlišit se za každou cenu je vlastně v rozporu s věcným výstavním účelem.

Karel Honzík je přesvědčen, že místo monotopických (jednomístných) výstav se začnou v budoucnu pořádat výstavy pantopické (všemístné), tedy decentralizované, takové, které již nebudou vystavovat izolované ukázky, ale celou skutečnost.

Sto let architektury vagónů

Karel Honzík rozebírá dlouholetý vývoj v konstrukci železničních vagónů. První vůz, který začínal mít vlastnosti vagónů běžných pro 20. století, byl postaven v severní Americe v roce 1832, tedy v době, kdy např. Německo, Rusko či Belgie ještě vůbec neměly železniční dráhu. Podle Honzíka patří dopravní architektura zaslouženě do architektury 20. století.

Poznámky k biotechnice

Autor srovnává architekturu s tvaroslovím přírody. Stejně tak železobetonová konstrukce jako list leknínu mají lehkou strukturu a propracované žebroví. Příroda se chová jako konstruktér, protože podléhá stejným fyzikálním zákonům. Cílem všech rostlinných i umělých staveb je hledat rovnováhu sil, klid, tvar, jakkoli přírodní i umělecká evoluce může přechodně vést k rozporům mezi formou a funkcí.