Vybrat z nezměrného množství kvalitní české literatury deset knih prozaických, deset básnických, případně deset esejistických traktátů, „to je úkol nemožný“, taková byla většinou reakce ať z řad akademiků, tvůrců nebo publicistů oslovených, aby poslali své tipy do akce nazvané Kánon100. Nakonec se ale „nemožné“ podařilo a ze souhrnu odpovědí vzešly tři seznamy po deseti titulech.
První veřejná debata k vltavskému projektu Kánon100 proběhne 19. května od 14:00 hodin ve studiu S2 během Dne otevřených dveří Českého rozhlasu. O próze, poezii a eseji bude hovořit Blanka Stárková a její hosté: Martin C. Putna, Jakub Řehák, Blanka Činátlová a Radek Malý. Rozprava se bude natáčet a v sestřižené podobě se později objeví také ve vysílání Českého rozhlasu Vltava. Sérii debat uzavřeme diskusí o filmovém kánonu republiky, kterou povede Pavel Sladký se svými hosty v rámci programu Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary.
Málokoho asi udiví, že nejvíc hlasů získala – v kategorii děl prozaických – „originální komická fantazie a hra s vyprávěním“, román, z těch českých nejpřekládanější (dosud do 58 jazyků), totiž Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Je tedy skutečně „obrazem českého charakteru“, jak zapisují studenti do svých referátů? O tom budou jistě vedeny polemiky a kniha nepochybně obsadí i mnohou další z předních příček v nejednom příštím hlasování. Nepochybné je ovšem to, co ke svému hlasu připsal jeden z hlasujících, že totiž jde o „zřejmě nejvýznamnější český přínos světové próze“, což ostatně potvrdil další účastník názorem, že je to: „snad nejvlivnější obraz české reality“, a do třetice: „jeden z najvýraznejších románov nielen českej, ale i európskej literatúry.“
Ostatně „pole“ světové literatury se ve dvacátém století otevřelo mnohým českým autorům – alespoň ve smyslu azylu poskytnutého těm, pro které domovina (dočasně) ztratila sluch a kterým (na věčné časy) zamýšlela odebrat hlas. Že plánovat věčnost člověku nepřísluší, potvrzují tři příčky Kánonu100 obsazené tituly: Milana Kundery – Žert („Jedna z nejsubtilnějších analýz tenké hranice mezi vůlí přiznat si stav jevů a věcí a touhou halit tento stav do dalších a dalších iluzivních alibi. Román zdánlivě svázaný s konkrétním českým kontextem, který se ale dokázal stát světovým.“); Josefa Škvoreckého – Zbabělci („přelom v literární senzitivitě“ i „mezník v nahlížení na osudové, historické dění skrze optiku mládí, kterému je cizí falešný patos a mytizace“) a Josefa Jedličky – Kde život náš je v půli se svou poutí („literární experiment, který analyticky reflektuje totalitní experimenty společenské“).
A naopak, jak dáno bytostným paradoxem podobných průzkumů, třikrát se zde objevila díla výsostně provázaná s češtinou, opulentně ji oslavující, čerpající z jejích vznešených vrcholů stejně jako z půvabu „perliček na dně“. To jsou díla: Vladislava Vančury – Markéta Lazarová („vysoká škola stylového artistního psaní“); Bohumila Hrabala – Příliš hlučná samota a Jakuba Demla – Zapomenuté světlo („hluboká existenciální i náboženská zpověď“). U dvou posledně jmenovaných zdůraznil jeden z hlasujících, mimo pouhou kouzelnou moc jazyka, také obdivu hodnou prostupnost žánru: „Nejen u Hrabala lze tedy často obtížně stanovit hranice mezi veršovaným, básnickým textem a textem prozaickým. Považujeme-li Jakuba Demla především za básníka, a to bez ohledu na to, zda jeho texty jsou ve verších či nikoli, pak by zřejmě místo Mých přátel mělo být spíše jmenováno dílo Zapomenuté světlo jako nejvýznamnější pars pro toto, ovšem tu jde nesporně o text prozaický.“
Také zbývající tři díla prozaické kategorie jako by spínala určitá vnitřní souvislost, apokalyptické vize, zklamaná očekávání, která dokázalo přinést minulé století – to jsou geniální literární záznamy toho, jak dokázal člověk 20. století ohrozit „globální“ existenci: Karel Čapek – Válka s mloky („Román, který hravě pracuje v próze s prvky publicistiky, v čemž je možná futurističtější než v modelové fantasii mloků, vinou zištných choutek lidstva zaplavivších Zemi.“); ale zároveň, jak snadné je znejistit, podlomit a v naději omráčit bytí osobní a jedinečnou lidskou podstatu: Ludvík Vaculík – Český snář („Trýznivě otevřená výpověď o dvojím sporu: s totalitní mocí i se sebou samým. Odtabuizování myšlenek i konvenčních vztahových pravidel v první osobě.“) a Jan Zábrana – Celý život („jiskřivé svědectví o temných časech“).
kánon100_próza
A což teprve ptáme-li se, která sbírka přetrvala století? „Především bych chtěl podotknout, že omezením na JEDNU básnickou sbírku toho kterého autora může vyžádaný výběr být značně zkreslující,“ připomíná jeden z hlasujících. Není proto divu, že nejčastěji byla jmenována kniha – experimentální koláž poezie, prózy i úvah z deníku, koláž-román i koláž-báseň, sbírka Jiřího Koláře – Prométheova játra. „Prometheovými játry vrcholí a završuje se Kolářova poezie psaná ve čtyřicátých letech v kontextu Skupiny 42 a otevírají se cesty k novým postupům, spočívajícím především v manipulaci s cizími texty.“ – píše Jakub Říha, editor vydání tohoto díla v České knižnici.
Po Jiřím Koláři už snad pouze u Karla Tomana byl výběr sbírky jednoznačný – Měsíce – „základní sbírka a předchůdkyně české moderní poezie“ byla vydána roku 1918, a tedy i díky ní začalo ono podivné „osmičkové století“. Překlenovací je ale také soubor Vítězslava Nezvala – Básně noci – vydaný k poctě Otokara Březiny: „svatý Grál z hvězd básníkovy duše“ jako by se vznášel nejen nad věčností poezie. „Úchvatná poezie předjímající básníkovu tragickou smrt,“ tak charakterizuje jeden z hlasujících sbírku Jiřího Ortena – Elegie.
Ale podobně jako marnotratnou pouť po hraně existence je možné vnímat další tituly zvolené do desítky Kánonu100: František Halas – A co? („tvůrčí novátorství obnovující poetický jazyk i zásadní příspěvek k pojmenování dichotomie tvorby a člověka“); Jaroslav Seifert – Býti básníkem („sbírka, která završuje nejen dílo básníka, ale celé jedné básnické generace“); Ivan Blatný – Melancholické procházky („Dosud nepřekonaný vrchol české mélické poezie. Sbírka, která má dopad na českou poezii i po takřka 80 letech.“); Ivan Martin Jirous – Labutí písně („Slavná básnická sbírka protagonisty ztracené normalizační generace, která působí svou vnitřní svobodou, spirituální meditativností i něžným rabijáctvím, ale zároveň vnáší do české poezie nové básnické postupy, příkře se vyrovnávající s uhlazeností dobového literárního kontextu.“); Vladimír Holan – Noc s Hamletem („Intimní filosofický epos, završující dílo básníka, který nejzásadněji ovlivnil českou poezii po roce 1989.“); Josef Kainar – Nové mýty.
kánon100_poezie
Hlasování v tipech na kanonická díla, v kategorii esejistické či kritické dílo, přineslo dvě velká překvapení, vlastně nejvýznamnější ze všech tří literárních kategorií. První byla snadnost, s níž byla „vrcholná desítka“ stanovena. Pořadí vzešlo s téměř vyrovnaného počtu hlasů a „slovo“, „esej“ nebo „umění“ byly pojmy, které je charakterizovaly. A také, při prvním, jakkoliv zběžném pohledu, bylo zřejmé druhé překvapení, že totiž mezi jmenovanými chybí horlivý kritik všehomíra Václav Černý nebo Arne Novák. Snad i zde se potvrdilo, že není možné vyvolit jediný titul autora, jehož celek díla je takto komplexní.
Má vůbec smysl pokoušet se o vytvoření národního uměleckého kánonu? Není to jen podivná frivolní hra, která se stane nanejvýš jednou z mnoha výročních anket? Vltavský projekt Kánon100, který se pokouší shromáždit ta nejdůležitější umělecká díla vytvořená během sta let existence našeho novodobého samostatného státu, hrou bezesporu je.
Mezi deseti esejistickými a literárně-kritickými počiny, které bezpochyby každý musí mít „načteny“ jsou: Karel Čapek – Marsyas čili na okraj literatury („Jedna z prvních nepředpojatých analýz populární kultury nejen v českém, ale i ve světovém kontextu.“). Ve stati Chvála novin, například: „V novinách musí být zkrátka vše, dokonce i básně a statistika lotyšského obchodu; ale není to tam pro těch několik neuvěřitelných jednotlivců, kteří si to snad přečtou, nýbrž pro ty desetitisíce průměrných a zaručených čtenářů, kteří to rozhodně přeskočí, uspokojeni prostě tím, že to tam je.“ Václav Havel – Moc bezmocných. Esej „o disidentství“ vznikl před čtyřiceti lety a autor ho věnoval „památce Jana Patočky“. Což je další z „kanonických“ jmen: Jan Patočka – Kacířské eseje o filozofii dějin – „Smysl dějin není nic pevně hotového nebo všeobecného, idea, uskutečněná snad v dějinách určitého národa, nýbrž je dějící se a bojující opakovatelná možnost svobodného byt.“ Josef Jedlička – České typy – „České myšlení vynakládá většinu své energie na to, aby harmonizovalo skutečnost. Obklopeni rozpory a často rovnou uprostřed tragédie, nikdy jsme si nelibovali v krajnostech.“ Pavel Eisner – Chrám i tvrz; Milan Kundera – Umění románu.
Zvláštností mezi tituly není přítomnost F. X. Šaldy, ale jeho studie Ve věku železa a ohně – práce „angažovaná“, reagující na občanskou válku ve Španělsku i zprávy o stalinských procesech v tehdejším Sovětském svazu. V reflexi dodá autor mimo jiné i brilantní pohled na českou povahu: „O nás se říká, že jsme v tom moři ostrov klidu a pořádku. A je to v jistém smyslu pravda. Ale pravda poněkud šedivá, vypelichaná a chudozubá; pravda, která nás rozhodně nespasí. Musíme chtít něco víc a něco většího.“ Kruh listování v dobrých knihách se pomyslně uzavírá v okamžiku, kdy čteme eseje o těch, jejichž jména a díla se objevila v prozaické a poetické kategorii. Jaký je to pak požitek „souznít s nejlepšími“: Bedřich Fučík – Čtrnáctero zastavení; Emanuel Frynta – Eseje; Sylvie Richterová – Slova a ticho.
kánon100_esej
Nejen o literatuře hovoří Blanka Stárková s Martinem C. Putnou, Jakubem Řehákem, Blankou Činátlovou, Radkem Malým a Petrem Fischerem. Připravila Milena M. Marešová.
Posluchači hlasovali v září a říjnu pro svá nejoblíbenější umělecká díla posledních 100 let. Absolutním vítězem ankety Kánon100 je Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha.
Václav Žmolík, moderátor
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
