Kánon100. Debata odborníků o zásadních divadelních počinech za posledních 100 let

28. září 2018
Jiří Voskovec

Jak definovat nejvýznamnější počiny v kontextu posledních sto let českého divadla? Podle jakého klíče rozhodnout o tom nejlepším, co se za posledních sto let událo nebo bylo v českém divadle vytvořeno? Oslovili jsme teatrology a teatroložky napříč Českou republikou s tím, aby vybrali deset divadelních fenoménů, které podle nich v rámci posledních 100 let rezonovaly nejvíce a měly na vývoj českého divadla zásadní vliv.

  • Výsledky hlasování:
  • Alfréd Radok
  • Otomar Krejča
  • Divadlo Na zábradlí a éra Jana Grossmana
  • Karel Hugo Hilar
  • Emil František Burian
  • Osvobozené divadlo
  • Josef Topol
  • Divadlo Husa na provázku
  • Václav Havel
  • Josef Krofta

Mezi deseti, podle odborníků nejvýznamnějšími, se tak objevilo jméno Alfréda Radoka. V postupech laterny magiky ohromil návštěvníky československého pavilonu na prvním poválečném Expu v Bruselu v roce 1958.

Do první kanonické desítky se dostal i režisér Karel Hugo Hilar, který rozhodným způsobem formoval naši divadelní kulturu a jako představitel českého jevištního expresionismu dovršil emancipaci divadelní režie a její moderní pojetí. 

Kánon100: Hlasujte o nejlepší české umění od roku 1918

Kánon100

Osudy dobrého vojáka Švejka, Spalovač mrtvol, Růžový tank. Které z kanonických děl vytvořených během sta let od vzniku První republiky považujeme za nejvýznamnější? Vltavský projekt Kánon100 vrcholí velkým posluchačským hlasováním. Přepište s námi dějiny českého umění!

V Kánonu100 se jako zástupce divadelní avantgardy objevil Emil František Burian, který pracoval s objevným principem theatergraphu, jenž rozvinul se scénografem Miroslavem Kouřilem na konci třicátých let dvacátého století.

02313558.jpeg

Svou pozici si v Kánonu100 právem vydobylo i Osvobozené divadlo, jehož historie se začíná ve druhé polovině dvacátých let dvacátého století, jakožto místa, kde bujela divadelní avantgarda a kde rozvíjel svérázný slovní humor a později i politickou satiru Jiří Voskovec a Jan Werich.

Dalšími výraznými osobnostmi v Kánonu100jsou režisér Otomar Krejča a dramatik Josef Topol, jakožto dva představitelé Divadla za branou, což byla scéna s vyhraněnou dramaturgií, divadlo jako dílna a jako tvořivý organismus.

V šedesátých letech v Divadle Na zábradlí nelze opomenout éru Jana Grossmana, režiséra, dramatika a divadelního teoretika. Jméno Václava Havla jakožto dramatika nelze od Divadla Na zábradlí šedesátých let odtrhnout a stejně tak ani od Kánonu100 v němž také figuruje.

Divadlo Na zábradlí v éře Jana Grossmana

Dalším zástupcem malých scén v Kánonu100 je Divadlo Husa na provázku, které bylo v sedmdesátých letech vrcholným reprezentant třetí, „normalizační“ generace české divadelní avantgardy a představitelem divadelního experimentu.

V českém divadelním Kánonu100 je přirozeně přítomen i zástupce českého loutkového divadla, a tedy Josef Krofta, režisér zejména v divadle DRAK v Hradci Králové. Z českého loutkářství učinil fenomén moderního divadla po celém světě.

Josef Krofta

Divadelní tradici musíme aktivně spoluvytvářet 

Co z magie těchto divadelníků a souborů zůstalo v českém divadle dodnes? O tom v debatě hovořili teatrologové Martin Bernátek, Petr Christov, Miloslav Klíma a teatroložka Eva Kyselová.

Petr Christov vyzval k tomu, aby se na jednotlivá jména a instituce, která se v Kánonu100 objevily, nahlíželo z širšího historicko-společenského hlediska. Kupříkladu zrovna brněnské Divadlo Husa na provázku podle něj zahrnuje široké spektrum divadelního dění od 70. let 20. století do současnosti.

Tím, že tady máme tip na jedno brněnské divadlo, které tady je od počátku 70. let minulého století do současnosti, je spojeno s mnoha režisérskými osobnostmi, mnoha hereckými osobnostmi, autorskými osobnostmi, s typem divadla, které není zaměřeno pouze na dospělé publikum – skrze Evu Tálskou a její Studio Dům –, máme tady tip na divadelní instituci, která pokrývá obrovskou část 20. století a široké spektrum pohledů na divadlo. Stejně tak tady máme Josefa Kroftu, který v českém divadle nefiguruje jenom jako režisér, ale také jako umělec-vizionář, který proměnil uvažování o loutkovém divadle a který byl významným ambasadorem českého loutkového divadla v zahraničí. Nahlížíme tedy na divadlo skutečně komplexně? Zastupují jména Alfréda Radoka, Otomara Krejči, Karla Huga Hilara, Josefa Krofty a dalších celé tvůrčí týmy? Podle dramaturga Miloslava Klímy dozajista.
Petr Christov

Nahlížíme tedy na divadlo skutečně komplexně? Zastupují jména Alfréda Radoka, Otomara Krejči, Karla Huga Hilara, Josefa Krofty a dalších celé tvůrčí týmy? Podle dramaturga Miloslava Klímy dozajista.

Krofta by bez Matáska a Vyšohlída v Divadle Drak nemohl vytvářet to, co vytvářel. Řada věcí vznikala spoluprací a interakcí i s herci, kteří řadu nápadů do inscenací přinesli. Podobně to platilo i u E. F. Buriana, i když se o něm nesla legenda jakožto o diktátorském režisérovi. A stejně tak Otomar Krejča by nedosáhl toho všeho bez Karla Krause a Josefa Svobody. Ta jména zastupují celé týmy, protože divadlo je týmová práce.
Miloslav Klíma

Podle Martina Bernátka je potřeba vliv a odkaz těchto osobností vnímat jako aktivní výkon.

Když máme třeba Otomara Krejču a jeho divadlo jako dílnu a upevňování vztahu k dramatikovi a když se dnes podíváme třeba na Štěpána Pácla, tak on svou divadelní aktivitu utváří v aktivním dialogu právě ke Krejčovi. To, co podléhá kanonizaci, není automatické, potřebuje to nějaký aktivní postoj. Divadelník by měl mít k tradici aktivní vztah. Jako třeba E. F. Burian, který si ve druhé polovině 30. let minulého století vybral k inscenování texty lidového baroka. V době nastupujícího fašismu toto považuji za důležitý intelektuální a umělecký výkon. On sám aktivně tradici tvořil, protože se vztahoval k minulému, hledal v tom inspiraci pro estetické postupy. Našel to, co mohlo podlehnout nacionalismu, aby to vysvobodil pro divadelní kulturu.
Martin Bernátek