Juraj Lehotský. Slovenský film v polepšovně

Do českých kin vstoupil 3. 10. film Zázrak Juraje Lehotského. Jde o příběh Ely, která utíká z polepšovny, kam ji umístí její vlastní matka. Po premiéře na MFF Karlovy Vary přichází do českých kin v momentě, kdy je divákům k dispozici také kolekce Současný slovenský film. A nedlouho poté, co byl k vidění v distribuci Můj pes Killer (r. Mira Fornay) nebo Až do města Aš (Iveta Grófová). Pozornost novému slovenskému filmu věnovaly také zahraniční festivaly.

Poslechněte si záznam Čajovny s režisérem Jurajem Lehotským, kameramanem Norbertem Hudcem (Zázrak) a producentem Radimem Procházkou (Křehká identita aj. česko-slovenské koprodukční spolupráce) ze čtvrtka 3. října.

Z filmu Zázrak |foto: Aerofilms

Autentický ano, zážitek ne

Zázrak si trochu naběhl svým jménem. Žádný zázrak to není, jak ironicky omílají recenzenti filmoví fanoušci na webech. Zázrak je jen autentický film, kterému k síle vrcholných sociálních dramat, která nám dávají okusit hlubokou katarzi z prožitku tragické různosti světa okolo, něco schází. Buď dramatičtější thrillerový spád (například ve stylu Dítěte bratrů Dardennových, jejichž tvorba je už kritickou odměrkou kvality každého sociálně laděného realistického filmu dnešní doby), nebo radikálnější formální stránka, vedoucí film k přesahu. (Filmy Ulricha Seidla, Je to jen vítr Benedeka Fleigaufa, několik filmů Bruna Dumonta nebo nakonec i pestré, přirozeně zvědavé a tragikomické Slepé lásky, debut samotného Juraje Lehotského, nacházejí některá zajímavá řešení formy a metody.)

Zázrak má vysokou vizuální kulturu, kameraman Noro Hudec umí pracovat s tmou, která zahaluje i obličeje jednajících postav. A nemůže nás nezaujmout takřka bezchybný výkon neherečky Michaely Bendulové v hlavní roli. Na svoji náročnou postavu Ely (které má být podle doprovodných materiálů k filmu 15 let) je sice možná trochu stará, ale v průběhu filmu zaujme především její předvedení emocí, vyrůstajících z životní mizérie. Když ji vidíme mezi dalšími neherci v kompletně dokumentárně působící scéně hudební „besídky“ v polepšovně, dokážeme rozeznat, že do prostředí zapadá. (Tato scéna patří mezi vůbec nejzajímavější prodlení v hlavní dějové linii a od ní děj poskočí k dalším zjištěním a událostem.) Scénář však Bendulovou vede předvídatelně (zvláště ve vztahu k partnerovi Robymu) k momentu závěrečného zázraku, který dal filmu jméno.

Film je to tedy nad obvyklou míru autentický, ale předvídatelný. Nad obvyklou míru kompaktní ve své náladě a vizualitě, ale v komunikaci s divákem postrádající povahu neobyčejného zážitku nad rámec ukázky – bohužel relativně typického – osudu sociálně slabých vrstev současné střední Evropy.