Josef Smola

Pro dnešek vybírám Josefa Smolu. Josef Smola byl lékař a politik. Regionální politik, poličský purkmistr.

Pocházel od Dobrušky a do Poličky přišel roku 1836 z Vídně, kde vystudoval medicínu. Takového ranhojiče jsme tu ještě neměli, pochvalovali si nejen obyvatelé vnitřního města a předměstí, ale i ti z okolních vesnic, kam Smola jezdil na koni i za nejhoršího počasí, když bylo potřeba. Vedle odborných znalostí a obětavosti si lidi získával i jako pomocník v rozličné nouzi. „Vypukl-li v městě požár, býval Smola mezi prvními, kdo spěchali hájiti ohrožený majetek a obratně řídíval hájení,“ píše Smolův životopisec Jan Václav Štefka v textu z roku 1909 a dodává: „Jako otec četné rodiny sám potřebný jsa, podporoval Smola všemožně a rád chudinu. Zvláště v době cholery vedle pomoci lékařské skýtal chudým i prostředků hmotných.“

Zatěžkávací zkouškou Josefa Smoly - už jako purkmistra - měla být prusko-rakouská válka. Z pohledu Jana Václava Štefky se věci měly takto: „Když léta 1866 vítězný nepřítel překročil hranice našeho království a město naše dlouho na milost a nemilost mu bylo vydáno, osvědčil se býti purkmistr Smola neohroženým ochráncem jmění i života svěřeného mu občanstva. Na sebe a rodinu svou zapomínaje, mužně nastavoval prsa svá bodákům nepřátelským, aby uhájil, co se uhájiti dalo. Duchem a odvahou vítězil nad nepřáteli.“

Jaké konkrétní události z pobytu Prušáků v Poličce má Štefka na mysli? Třeba tu, kdy pruský velitel žádal trest smrti neznámému viníkovi, který měl vystřelit proti jeho vojákům. Smola případ vyšetřoval, a když zjistil, že šlo o klukovinu, která nikoho z vojáků neohrozila, zaručil se za dva podezřelé mladíky a vyzval Prušáky, aby zastřelili jeho samotného, pokud musejí někoho potrestat. Ti byli tak překvapeni, že stíhání okamžitě stopli. Jindy se zase Smola pohotově zastal souseda z předměstí, kterému pruští vojáci odváděli dobytek. „Zde jsem pánem já!“ zakřičel Smola na pruského důstojníka, hned jak doběhl do stavení. Prušák ťal po purkmistrovi šavlí, ten ji však holí vyrazil překvapenému důstojníkovi z ruky. Pak mu důrazně připomněl, že vojáci nesmějí vymáhat nic nad to, co bylo vyjednáno. Sousedův ohrožený majetek byl zachráněn.

Tedy: obětavý lékař a nebojácný politik. Ryzí povaha. Výtečný organizátor. Smolovou zásluhou byl po požáru města vystavěn chrám svatého Jakuba, včetně budoucí rodné světničky hudebního skladatele Bohuslava Martinů těsně pod věží. Smola je taky podepsán pod stavbou měšťanského pivovaru a zřízením spořitelny. V purkmistrovském křesle, do něhož usedl roku 1850, by přitom asi vykonal ještě více nebýt intrik proti jeho osobě. Nechme ještě jednou promluvit životopisce Štefku: „Na základě křivého udání, za něž teprve po letech dostalo se mu dostiučinění, byl sice Smola úřadu zbaven, až zase léta 1865 na stolec purkmistrovský byl povolán.“ Nepřipomíná vám to něco?

Až někdy zavítáte do Poličky, Smolův dům najdete kousíček pod kostelem svatého Jakuba. Poznáte ho rychle podle modré fasády. Je na ní pamětní deska s připomínkou muže, který ukázal, jak by to asi mohlo vypadat, kdyby se z politiky stala služba.