Josef Beneš: Smyčcové kvartety 1 & 2

(…) V mladších letech psal hlavně pro své potřeby virtuosa. Když posloucháme dva smyčcové kvartety, vydané tiskem v roce 1865 a 1871, uvědomíme si, v čem spočívá opravdové kompoziční mistrovství. V přesahování obvyklých forem a norem, v invenci a schopnosti překvapovat… Benešovy kvartety takové nejsou, nejsou ve své době na špici. Nejsou strhující, ani chvějivé, jen se tomu touží blížit… Kvarteto Martinů jim dává jemný výraz i podrobnou propracovanost, delikátnost a miloučkou lehkost. Zvládá samozřejmě značnou pohyblivost v partech, dává vyniknout detailům, vytaženým protihlasům a maličkým sólům… Nemůže však přes to všechno zakrýt, že věty obou děl, ty rychlé i ty pomalé, znějí v něčem jaksi obdobně: bez skutečně jedinečné profilace a poutavého výrazu; na svou dobu málo kontrastně, málo nápaditě, málo osobitě. (…)