Jistě, pane ministře
"Humphery, dáte mi jasnou odpověď na jasnou otázku?" "Pokud mě nebudete nutit k primitivní generalizaci nebo vulgární simplifikaci, jakou představují prosté ano a ne, učiním, co je v mých silách, abych vás uspokojil." Na počátku osmdesátých let odstartovala britská BBC televizní seriál "Jistě, pane ministře" (Yes Minister) Jonathana Lynna a Antonyho Jaye a tím odstartovala dodnes neuvěřitelně populární dílo, které si po celém světě získalo miliony příznivců. Seriál čítá 21 epizod po 30 minutách, získal celosvětově řadu ocenění a knižní podoba příběhů zaznamenala více než milion prodaných výtisků.
S přihlédnutím k výše zmíněným kvalitám se není potřeba divit, proč zrovna po této látce sáhlo Divadlo na Vinohradech. Umělecký šéf Martin Stropnický dle vlastních slov vzal realizaci představení jako výzvu, režie se chopil sám a kvůli dramatizaci rozsáhlé látky oslovil Kristinu Žantovskou. Tak spatřila světlo světa neobvyklá inscenace, jakou by člověk spíše čekal na prknech menšího divadla či v provedení amatérského divadelního spolku (vzpomeňme například na představení Startrek tvůrčího týmu Lichtenberg, Vaňková v Divadle v Celetné).
Pokud mám shrnout dojem z představení, dovolil bych si ocitovat Martina Stropnického, který se k realizaci inscenace vyjádřil v programu představení a v jedné větě říká: "Tři zkušení autoři o textu unisono tvrdili, že jej nelze přepsat pro jeviště. Dva renomovaní režiséři byli skálopevně přesvědčeni, že jde o látku pro divadelní inscenaci zcela nevhodnou, v případě velkého prostoru vinohradského divadla nerealizovatelnou." Kdo měl tedy pravdu? Pravda leží na obou stranách. Zmínění autoři i režiséři se nemýlili, co se obtížnosti realizace týká, a tým Divadla na Vinohradech se s látkou vypořádal poměrně se ctí.
"Jistě, pane ministře" je dílo textově velmi rozsáhlé a rozhodně není v silách žádného dramaturga postihnout je ve dvou hodinách v celé jeho šíři, navíc parafrázuje praktické fungování britské demokracie, která se od naší liší nejen stářím, ale i mechanismy, jež u nás zkrátka neexistují. Navzdory těmto komplikacím postavila Kristina Žantovská svou dramatizaci jako donkichotský boj idealistického politika s byrokratickou mašinérií (jakou velmi dobře známe i u nás). Ministr James Hacker (Viktor Preiss) se snaží všemi silami reformovat státní správu a tajemník ministerstva sir Humphery Appleby (František Němec) mu hází klacky pod nohy a důmyslnými, často až absurdně komickými způsoby zajišťuje, aby výkonná moc zůstala v rukou úředníků. Tajemník ministra Bernard Wooley (Jan Šťastný) pak s Hackerem lidsky soucítí, ale loajální je k ministerstvu, které ho zaměstnává. Občas se při větším problému ocitnou všichni na jedné lodi nuceni spojit síly a proti společnému ohrožení pak bojují zbraněmi byrokracie. Velké finále nakonec připraví Appleby, který již pevně třímající provázky zajistí Hackerovo zvolení premiérem, a tak naplní rčení, jež říká, že infarkt a povýšení jsou dva nejčastější důvody odchodu politiků z funkce.
Navzdory tomu, že zdramatizovaný text působí uzavřeně, představení trochu schází gradace. Televizní seriálová zápletka je vypointována po 30 minutách, člověk k ní na chvilku usedne, aby se pobavil suchým anglickým humorem, ale pokud i brilantní slovní eskapády slyšíme vedle jiných neméně brilantních dvě hodiny v kuse, postupně začnou splývat jedna v druhou. Trochu mi také vadilo, že téměř každá dějově zajímavá pasáž (Hackerovo zběsilé hlasování, konspirační schůzky s politickými oponenty, kobereček u premiéra) jsou řešeny prostřednictvím videošotů promítaných na plátno a jejich celková délka se podle mne bude blížit k 20 minutám, hra tím přichází o kouzlo bezprostřednosti. Videošoty, které by nevadily, pokud by vhodně doplňovaly dění na jevišti, jako samonosné celkem rozbíjejí křehkou vazbu mezi hercem a divákem pro divadlo tak důležitou. Trochu nevkusné a neodůvodněné mi přišlo i neustálé promítání co nejnepovedenějších fotek královny Alžběty.
Herecké obsazení je na druhou stranu skutečně hvězdné a každému se z role povedlo vytěžit maximum. Soupeření Viktora Preisse s Františkem Němcem patří jednoznačně k tomu nejlepšímu, co představení nabízí, a oběma zdárně sekundoval kouzelně rozpolcený Jan Šťastný. Člověku bylo skoro až líto, že jim hra nedovolí zajít ještě trochu dál. Velmi povedená a funkční je i scéna Miloně Kališe.
"Jistě, pane ministře" je představením, které neurazí. Každého fanouška seriálu rozhodně potěší obsazení hlavních rolí lidmi, kteří seriál tak dokonale nadabovali a na jevišti také dávají postavám život i hloubku. Je škoda, že hra nakonec narazila na limit televizního zpracování, kterému je více poplatná, než by musela.
Režie: Martin Stropnický; překlad: Jan Klíma; dramatizace: Kristina Žantovská; dramaturgie: Martin Velíšek; scéna: Miloň Kališ; kostýmy: Lucie Loosová; videodotáčky: Jaroslav Brabec; hudební spolupráce: Petr Malásek
Hrají: Viktor Preiss (James Hacker), František Němec j. h. (Sir Humphery Appleby), Jan Šťastný (Bernard Wooley), Svatopluk Skopal (Frank Weisel), Simona Postlerová (Annie), Daniela Kolářová (Betty Oldhamová), Otakar Brousek (Sir Arnold Robinson), Ladislav Potměšil (Ron Watson)
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
