Jiří Olič: Volyňský dalekohled

Jiří Olič se narodil 23. dubna 1947 v Horní Libině. Původním povoláním je zemědělský inženýr, pracoval jako agronom, poté byl redaktorem literárního časopisu Fragment, nakladatelství Votobia a Paseka. Debutoval básnickou sbírkou Letní romance, která vyšla péčí přátel v roce 1981 jako soukromý bibliofilský tisk. Následovala samizdatová vydání dalších básnických sbírek: Velká většina (1983), Komando deště (1984), Jeleni, troubící jeleni (1988). Olič se v české literatuře uvedl jako znalec díla Jakuba Demla (Čtení o Jakubu Demlovi, 1994), Josefa Váchala (...nejlépe tlačiti vlastní káru sám - biografie Josefa Váchala, 1993), kritik českého výtvarného umění a prozaik (Velký strážce, 1995, Život je nuda, 1996, Molitan, 2000).

Roku 1997 vydalo nakladatelství Petrov rozsáhlý autorský výbor z jeho básnické tvorby Gloria. Autor je držitelem ceny Toma Stopparda za rok 1994 a je rytířem Řádu zelené berušky. Roku 2003 vydal svazek o Josefu Ladovi. Loni vyšla v olomouckém nakladatelství Votobia jeho prozaická kniha Volyňský dalekohled.

Kniha vybízí svým názvem a zčásti i předmluvou k představě, že jde o vyprávění o životě volyňských Čechů. Do jisté míry tomu tak je, ale Jiří Olič upozorňuje, že je to literatura faktu kombinovaná s fantastickými výmysly či spíše s domýšlením. Autorův praděd Josef Olič se roku 1868 vypravil s prvními českými osadníky na Volyň. Jeho potomek, spisovatel Jiří Olič, však nesleduje pouze volyňské dění, ale jde po stopách svého rodu také v Praze a kdekoliv, kam ho zavede zajímavý motiv.

Jiří Olič sleduje v knize nejen volyňskou, ale i pražskou historii rodu. Vypráví tak zajímavé příběhy týkající se například krásné herečky Karly Oličové, portrétované fotografem Františkem Drtikolem, anebo děje související s policejním komisařem Václavem Oličem, nechvalně známým z procesu s Omladinou. Oličovi se jeho prostřednictvím dostali také do problematického kontaktu se spisovatelem Gustavem Meyrinkem... Do širší historie různých větví rodu jsou svou účastí zapleteni i Jaroslav Hašek, Edvard Beneš s chotí Hanou - a nakonec i Ludvík Svoboda (v souvislosti s předkem Janem Oličem, který byl roku 1943 pohřben na hřbitově v Buzuluku).

Jiří Olič dokázal využít cestu po stopách svého rodu k tomu, že vytvořil pestrobarevnou a plastickou fresku, zachycující historii našeho národa - s řadou významných postav, které jsou tu nahlíženy přes konkrétní příběhy, jednotlivá setkání, zevnitř rodu. Styl knihy je odlehčený, s neustále přítomným lehce ironickým odstupem pozorovatele a komentátora, který však k popisovaným postavám pociťuje (pochopitelnou) lásku a přátelskou náklonnost.

Vysíláme od 22. dubna do 1. května 2007.