Jiří Menzel režíroval i hrál s láskou
Jeden z nejvýznamnějších československých režisérů 2. poloviny 20. století po sobě zanechal díla, ke kterým se budeme rádi vracet. Jde o empatické a citlivé filmové přepisy předloh Bohumila Hrabala, Vladislava Vančury nebo Václava Havla, snímky podle scénářů Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka nebo detektivky vzniklé podle knih Josefa Škvoreckého. Všechny postavy svých snímků zahrnul láskou a empatií. Proto je diváci mají rádi.
Jiří Menzel (narozen 1938) měl z čeho vycházet. Jeho otec, spisovatel a novinář, měl doma velkou knihovnu, kterou pozdější slavný režisér postupně vstřebával. Přečetl snad úplně všechno, měl přehled o naší i světové literatuře, a uměl rozlišovat dobré od špatného. Tohle všechno, a samozřejmě i smysl pro humor a cit pro spravedlnost a bezpráví, pak využil při tvorbě filmů. Režíroval s nadhledem, erudicí a láskou. A stejně tak i hrál.
A mimochodem: seriál knížek Josefa Menzela Míša Kulička mě provázel celé dětství. Samozřejmě včetně nádherných ilustrací Jiřího Trnky.
Osobně jsem měl tu čest být s Jiřím Menzelem jen párkrát, o to víc jsem si každého setkání s ním vážil. Přijímal mě buď v Jindřišské ulici, kde míval kancelář, nebo ve vinárně v Písecké bráně v Praze 6. Bydlel totiž jen pár metrů od ní, takže si schůzky domlouval právě sem. Už samotné prostředí historické Písecké brány vytvářely pro jeho vyprávění ohromné kulisy.
Zastavím se u jednoho z nich. Věnovali jsme se tenkrát Věře Chytilové, jeho spolužačce a kolegyni, se kterou ho pojilo dlouholeté přátelství. Vzniklo na FAMU, kde oba studovali ve slavném „novovlnném“ ročníku Otakara Vávry (absolvovali v roce 1962). Menzel vzpomínal, jak se dostali do jedné lavice, a našli v sobě zalíbení. Chytilová byla přitom v ročníku nejstarší, vlastně zralá žena, a Menzel nejmladší, jak říkal, plachý kluk, který se rozkoukával. Věra Chytilová se mu vždycky moc líbila, ale nikdy se nepokusil o bližší, než přátelský kontakt. „Trochu jsem se jí bál a trochu jsem se styděl,“ říkával. Její práci nicméně obdivoval. Ostatně – vždycky si vážil lidí, kteří něco uměli a něčeho dosáhli, ať už v jakémkoliv oboru. To na něm bylo velmi sympatické.
Za zmínku stojí i herecké kreace Jiřího Menzela. Není jich málo a jsou nezapomenutelné. Menzel uměl hrát očima, gesty a pohyby těla, současně měl charakteristický hlas a dikci. Za všechny jeden jeho „herecký“ pohled, který mi z paměti nevymizí. Když se jako lékař dívá za odcházejícími dvojčaty, děvčaty, která před chvílí vyšetřoval, je v tom láska, touha i smutek z toho, že něco už prostě nejde. Známe to všichni, a Jiří Menzel to navíc uměl beze slůvka zahrát.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.