Jiří Brabec: Peroutkův postoj má i svá omezení

20. století bylo „časem absurdním, hrozným, byl to čas otřesených hodnot, nic nebylo pevného, vše bylo v pohybu, ale v takovém pohybu, který má spíše záhubný charakter, než aby byl povzbuzující. A v takovém čase člověk hledá někoho, s kým si může popovídat,“ odůvodnil Jiří Brabec, proč se jako literární historik pokoušel s Masarykem, Šaldou a dalšími osobnostmi především vést dialog.

Mluvili jsme také o jednom z nejvýznamnějších českých publicistů – o Ferdinandu Peroutkovi. „Má dobrou vizitku, kterou předkládá čtenářům, a to je vizitka, kterou si dal jako název svých dvou týdeníků – Přítomnost a Dnešek. Jeho předmětem jsou události, které se dějí, a jeho základní spektrum, kterým nahlíží na budoucnost a minulost, je přítomnost.“ Takový přístup má však podle Brabce i svá omezení.

Host vltavské Vizitky také vzpomínal, jak ho Jaroslav Seifert požádal, aby připravil k vydání jeho spisy.

„Seifert byl básník, který když nemohl vydávat, tak trpěl ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, že potřeboval mít kontakt se čtenáři.“

Tehdejší návrh se ale nerealizoval a Brabec začal vydávat dílo jediného českého držitele Nobelovy ceny za literaturu až v novém tisíciletí.

Závěrem jsme se zamysleli nad budoucností  literární historie jako oboru. „Poselství je smysl lidského života, a to se vytrácí. Literární věda se stává nějakým řemeslem, ale to není řemeslo, je to určité poslání – samozřejmě s velkým rizikem, je třeba, aby to bylo odůvodněno teoreticky a materiálově. Ale s tím rizikem přichází k lidem a říká: toto má nějaký smysl,“ uzavřel Jiří Brabec.

Čtěte takéVizitky, rozhovory s lidmi, kterým umění proměňuje život. Od 4. září na Vltavě