Jim Cartwright: Tichý hlas

Hra Vzestup a pád Tichého hlasu získal v roce 1992 cenu Lawrence Oliviera za nejlepší komedii roku a několik dalších cen. Od té doby se objevuje na světových scénách včetně Broadwaye, a v roce 1998 byla zfilmována.

Pro Studio Dva hru přeložila Pavla Matásková a česká premiéra se odehrála symbolicky v době autorových padesátin. Žánrové zařazení komedie je lehce zkreslující, jedná se spíše o psychologicky laděnou sondu do vztahu hyperaktivní matky a její introvertní dospívající dcery Lilly. V chudé dělnické čtvrti britského maloměsta žije Mary Hoffová, která má pocit, že se jí nic v životě nedaří a že jí navíc tzv. ujíždí vlak pokud jde o nějaký perspektivní vztah. Aby zapomněla a dodala si odvahy, udržuje si neustále hladinku alkoholu v krvi. Dospívající dcera s ní nekomunikuje. Většinou zavřená ve svém pokoji pouští si stále dokola staré desky, dědictví po otci a zná všechny písničky zpaměti. Mary se bezhlavě zamiluje do nepříliš úspěšného manažera jménem Ray Say, kterého pokládá za muže svého života. Když Ray náhodou zaslechne za zavřenými dveřmi zpěv Lilly, ucítí šanci svého života - a chce tento svůj "objev" za každou cenu prodat. Ale musí bojovat na několika frontách - jednak s Mary, která o dceřiných schopnostech nemá valné mínění, a pak se zatvrzelostí Lilly, která se k veřejnému vystoupení nedá jen tak lehce zviklat. Když jí nakonec doslova dovlečou na scénu, je to víceméně fiasko. To je stručný úvod do děje hry, jejímž leitmotivem je vzájemná manipulace všech přítomných. Závěr přináší katarzi, když se Lilly podaří osvobodit z matčina vlivu. Pokud by si ale někdo představoval nějakou plnokrevnou komedii, bude patrně zklamán - i když, pravda, jsou místa, kde se zasmějeme.

V režii Patrika Hartla se v roli temperamentní, mnohdy nesnesitelné Mary Hoffové představuje Zuzana Bydžovská, v roli její dcery Lilly alias Tichého hlasu mladá brněnská studentka herectví Erika Stárková. Bydžovská zcela ovládá scénu v roli dominantní matky, která ani na chvíli nepoleví ve svém hektickém projevu, je hlučná, egoistická, doslova utržená ze řetězu především ve chvílích, kdy bojuje o "svého" Raye. Toto pojetí postavy se některým divákům může zdát přehnané, směřující ke crazy nadsázce. Chvílemi vyvolává smích, ale chvílemi můžete mít i mrazení v zádech. Jaromír Dulava vykresluje Raye jako stárnoucího trochu opelichaného seladona, který ovšem chvílemi má skutečné kouzlo. A to překvapivě nikoli ve vztahu k Mary, ale v okamžicích, kdy komunikuje s Lilly - tehdy se stává otcovským, sympatickým pánem (i když není jisté, zda to je upřímné nebo je to jen pragmatický naučený přístup, jak přimět křehké duše umělců k nějakému výkonu). Erika Stárková má v roli především mlčení, a tak se musí být její výkon jakoby uzavřený do sebe. Z toho důvodu může chvílemi působit příliš mdle. Její chvíle přijde v okamžiku, kdy zpívá, a tady dává herečka tušit, že o n v budoucnu ještě uslyšíme (nejlépe vychází scéna, kdy zpívá Rayovi píseň s tváří skrytou za obal desky Marilyn Monroe). Ten, kdo nakonec najde cestu k Lillyně duši, je mladý symaptický elektrikář Billy (Jan Hofman), trochu nekňuba a trochu novodobý Romeo. Herecké obsazení doplňují Adéla Kačerová-Kubačáková v roli rodinné přítelkyně Sadie, naivní husičky neustále se nacpávající vším, co se dá pozřít a pan Boo Mojmíra Maderiče, důležitého podnikatele v showbusinessu okresního formátu, který si vystačí s jediným fórem (jsem pan Boo, neříkejte mi pán bůh).

Sečteno a podtrženo, zvolený titul se drží v linii vztahových her Studia Dva a patrně si najde jak své příznivce, tak i odpůrce. Pokud máte rádi výrazné herectví Zuzany Bydžovské, je to představení právě pro vás.