Jednolité město. Vize a touhy animátorů prostředí sci-fi filmů jako inspirace pro architekty
Město, ve kterém se odehrává film Duna, je vymodelované jakoby z jednoho těsta. Domy mají stejný odstín, materiál a spíše než jako jednotlivé stavby, působí jako modelace jediného terénu – od okolních hor a údolí, přes ulici, město, až po interiér. Tento příklad je potřeba brát s nadsázkou. Podobná vize nicméně není jen fantazií filmařů. Má předobrazy ve starověkých a středověkých sídlech, stejně jako v uvažování současných architektů.
Připomeňme si třeba italské město Matera, které vyrůstá ze skal, a stírá rozdíl mezi jeskyněmi a kamennými přistavěnými domy, či švýcarské vesnice v údolí řeky Bavony, jejichž domy se proplétají mezi lavinami balvanů z okolních hor a splývají s nimi.
Naše města, zejména tak, jak jsou vytvářená současnou architekturou, jsou pouhým součtem autonomních domů. To ale není jen nějaký estetický výmysl architektů. Architektura sleduje hodnoty společnosti, a ta současná chápe svobodu jako autonomnost, která sleduje především vlastní zájem, nikoli zájem společného. A dům se v tomto chová jako člověk. Snaží se vyniknout, „zvítězit“: objemem, výškou, či nápadným vzhledem – na úkor ostatních.
Jako obyvatelé jsme z toho už ale unavení. Uvítali bychom jednolitou souhru prostředí, kde na nás neustále nevyskakuje nějaký dům – individuum, a kde můžeme v klidu prožívat to podstatné – tedy děje našeho života. Neutralita jednotlivých staveb ve prospěch celku také umožňuje lépe vnímat základní vlastnosti místa. Vymezení a linearitu ulice, střídání hmot s prázdnem průhledů, vztah k topografii.
Samozřejmě jsou i budovy jedinečné, které reprezentují důležitý jedinečný význam, a tomu má odpovídat jejich nápadnost. K tomu, aby vynikly, aby se uplatnil jejich význam, ale potřebují právě ono neutrální okolí. Konceptem neutrální architektury se zabýval třeba Miroslav Šik, který v roce 2012 reprezentoval Švýcarsko na 13. Mezinárodním bienále architektury v Benátkách s výstavou „A nyní Ansambl !!!“, vybízející k tomu, aby městský design byl chápán jako kolektivní dílo založené na dialogu.
Anebo se mu blíží přístup, vycházející zase z jiného úhlu pohledu, kterým je cítění místa přes jeho topografii. Takovým způsobem pracuje například portugalský architekt Carrilho da Graça. Východisko tvorby vidí v nejzákladnější topografii, která po celou dobu historie utvářela strukturu města, i jeho architektury, a která je, byť často zakrytá novými nánosy, vystopovatelná dodnes. A sám ji svojí architekturou, která někdy skutečně působí jako zemské útvary, dotváří.
Z podobného přístupu někdy vycházíme i u staveb našeho MCA atelieru, třeba u Bastionu u Božích muk, který je jakoby vkrojený z hmoty země a hradeb.
Související
-
Architektura jako observatoř? Sebestředné domy, které nenavazují vztahy s prostředím
Objekty architektury jsou vždy součástí souvislého prostředí a vztahy k němu by tedy měly být vzájemné. Přesto se často setkáváme s domy, které žádné vztahy nenavazují.
-
Vstřícnost a lhostejnost veřejného prostoru. Jak nám může zlepšit či znepříjemnit kvalitu dne?
Na správném místě a ve správnou chvíli. Někdo na nás už předem myslel, předvídal, co bychom mohli potřebovat a dopředu to pro nás připravil. To je vstřícný veřejný prostor.
-
Co nám může tanec ukázat o vztahu člověka a prostoru? A může tanec prostor dokonce sám vytvářet?
Tanec, kromě dalších uměleckých sdělení, ukazuje vztah těla a prostoru v koncentrované a viditelné formě.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
