Jednolité město. Vize a touhy animátorů prostředí sci-fi filmů jako inspirace pro architekty

13 fotografií

Připomeňme si třeba italské město Matera, které vyrůstá ze skal, a stírá rozdíl mezi jeskyněmi a kamennými přistavěnými domy, či švýcarské vesnice v údolí řeky Bavony, jejichž domy se proplétají mezi lavinami balvanů z okolních hor a splývají s nimi.

Švýcarské vesnice v údolí řeky Bavony|foto:Pavla Melková, Český rozhlas

Naše města, zejména tak, jak jsou vytvářená současnou architekturou, jsou pouhým součtem autonomních domů. To ale není jen nějaký estetický výmysl architektů. Architektura sleduje hodnoty společnosti, a ta současná chápe svobodu jako autonomnost, která sleduje především vlastní zájem, nikoli zájem společného. A dům se v tomto chová jako člověk. Snaží se vyniknout, „zvítězit“: objemem, výškou, či nápadným vzhledem – na úkor ostatních.

Jako obyvatelé jsme z toho už ale unavení. Uvítali bychom jednolitou souhru prostředí, kde na nás neustále nevyskakuje nějaký dům – individuum, a kde můžeme v klidu prožívat to podstatné – tedy děje našeho života. Neutralita jednotlivých staveb ve prospěch celku také umožňuje lépe vnímat základní vlastnosti místa. Vymezení a linearitu ulice, střídání hmot s prázdnem průhledů, vztah k topografii.

Výstava Miroslav Šik, A nyní Ansambl !!!“, Dům umění České Budějovice|foto:Pavla Melková, Český rozhlas

Samozřejmě jsou i budovy jedinečné, které reprezentují důležitý jedinečný význam, a tomu má odpovídat jejich nápadnost. K tomu, aby vynikly, aby se uplatnil jejich význam, ale potřebují právě ono neutrální okolí. Konceptem neutrální architektury se zabýval třeba Miroslav Šik, který v roce 2012 reprezentoval Švýcarsko na 13. Mezinárodním bienále architektury v Benátkách s výstavou „A nyní Ansambl !!!“, vybízející k tomu, aby městský design byl chápán jako kolektivní dílo založené na dialogu. 

Bastion u Božích muk, MCA atelier|foto:Pavla Melková, Český rozhlas

Anebo se mu blíží přístup, vycházející zase z jiného úhlu pohledu, kterým je cítění místa přes jeho topografii. Takovým způsobem pracuje například portugalský architekt Carrilho da Graça. Východisko tvorby vidí v nejzákladnější topografii, která po celou dobu historie utvářela strukturu města, i jeho architektury, a která je, byť často zakrytá novými nánosy, vystopovatelná dodnes. A sám ji svojí architekturou, která někdy skutečně působí jako zemské útvary, dotváří.

Z podobného přístupu někdy vycházíme i u staveb našeho MCA atelieru, třeba u Bastionu u Božích muk, který je jakoby vkrojený z hmoty země a hradeb.