Jedno odpoledne, Vzpomínka na Ozzyho, Trainspoking a další povídky pražského ahasvera Emila Hakla

Ačkoliv v širší známost vešlo Haklovo jméno teprve v souvislosti s jeho prózami, jeho literární začátky spadají už do 80. let. Oficiálně Emil Hakl debutoval v roce 1991 a to jako básník sbírkou Rozpojená slova. O deset let později mu vyšla druhá sbírka Zkušební trylky z Marsu.

„Je to moc divný, když čtyřicetiletej chlápek píše poezii?“ svěřuje se v hospodě na konci 90. let kamarádovi Václavu Kahudovi. „To už se musí mít člověk pořádně rád, to musí nastat masivní egoistická hysterie, aby to mohlo pokračovat. Takovýhle sebestředný hovado ze sebe a sám sobě dělat nebudu, ale co budu dělat, to nevím.“ Kahuda mu připomíná jeho tisíce zážitků, neskutečných historek, průserů a trapáren, u kterých všichni brečeli smíchy a váleli se pod stolem. „A těch ženských?“ A radí mu: „Normálně vyprávěj, nekóduj to do veršů! Pusť to a uvidíŠ!“ Souběžně se sbírkou Zkušební trylky z Marsu v roce 2021 tak vychází i první Haklovy prózy - soubor povídek Konec světa. Od té doby Haklových sbírek povídek vyšlo už několik a právem ho řadí mezi nejvýznamnější osobnosti současné české literatury.

Jedno odpoledne

Nejraději by vypadl z města, ale nějak mu to nevyšlo. Svět kolem se zalyká nekonečnými rozhovory, éter je nabit neužitečnými informacemi. Za těchto okolností je příjemné vyrazit s Pavlikem na jedno a mlčet. Fádní odpoledne se táhne do noci a svébytný svět hospod, barů a vršovických ulic má i netečnému pozorovateli co nabídnout. Povídka ze sbírky Konec světa.

Události a komentáře

Krůtí prsa a Místo činu Mnichov. Lidská ruka v odpadkovém koši a šest posledních cigaret. Pod sochou Elišky Krásnohorské na Karláku se neslyšně snáší sněhové vločky na dva zpackané lidské osudy. Blízké setkání třetího druhu promění bídu obyčejného dne v něžný dotyk. Poetická povídka o zdánlivě nepoetickém setkání muže a ženy, kteří v intimním přítmí kavárny zabřednou do bolestně upřímného hovoru o životě. Povídka ze sbírky O létajících objektech.

Vzpomínka na Ozzyho

Je léto konce devadesátých let, kšefty se nehýbou a než trávit čas v krachující firmě je lepší posedět v zahradní restauraci Šlechtovka. V zeleném přítmí pod kaštany vypravěč příběhu zvolna popíjí desítku, kafe a grog, čte si povídky Oskara Ryby, povídá si s malířem Jirkou Vokurkou o světě plném podivných lidí a náhod a snaží se co nejméně rušit řiďounké letní fantomy, zjevující se v koutech rozpadajícího se letohrádku. Povídka z knihy Konec světa.

Monolog, Čajovna

První povídka je železniční vaudeville. Cesta vlakem z Masarykova nádraží do Poříčan za sestřenkou. Po cestě si k vypravěči přisedá žena ve středním věku a chrlí na něj svůj život. A on naslouchá, potřásá hlavou a krčí rameny. Za okny vlaku ubíhá krajinase vzpomínkami z dětství. Ve druhé povídce vypravěč přichází do čajovny. Vybírá čaj a vlastně ani neví, jaký by rád. Venku sněží. Dvě povídky ze sbírky Hovězí kostky.

Trainspoking

Emil Hakl se účastnil Festivalu Čtení ve vlaku, a protože má ve zvyku čerpat ze svých zážitků při tvorbě literárních textů, přetavil do povídky i tento. Text, který napsal přímo pro Vltavu, nazval provokativně Trainspoking, čímž nenápadně bere do hry i slavnou knihu Irvina Welshe, předlohu ještě slavnějšího filmu. Tady se ale nebudou brát drogy ani nezřízeně žít. Tedy alespoň ne tak moc. Autor nás bere na výlet a ukazuje, jak takové čtení ve vlaku vypadá z druhé strany — s cynismem sobě vlastním.