Je na nás, jaká bude budoucnost, říká fotografka National Geographic Ami Vitale. Vystavuje v Praze
Dvacet let se americká fotografka Ami Vitale věnovala reportážní fotografii, procestovala skoro stovku zemí světa a dokumentovala válečné konflikty a občanské nepokoje. Když v roce 2009 fotografovala transport čtyř bílých nosorožců ze ZOO Dvůr Králové do přírodní rezervace v Keni, změnila své zaměření na témata divokých zvířat a životního prostředí. Minulý rok zachytila poslední momenty života nosorožce Sudána, posledního samce svého druhu.
Kmenová fotografka National Geographic a pětinásobná držitelka World Press Photo přijela do Prahy, aby zahájila výstavu nazvanou Naděje versus Vyhynutí v Czech Photo Centre. Ta potrvá do 7. dubna a představuje soubory fotografií zachycující nosorožce, slony, žirafy nebo pandy.
Vnímáte nějaký rozdíl mezi fotografováním lidí a zvířat?
Jsem fascinovaná životem a každá bytost na této planetě mě zcela naplňuje úžasem. Mám ráda lidi a tento svět, takže je to pro mě jedno a totéž. Nepovažuji se za fotografku divoké přírody, ale za fotografku lidí. Nemůžete mluvit o lidech a nemluvit o přírodě, jsme propojení.
Začínala jste v klasickém žurnalistickém stylu, pokrývala jste válečné konflikty, hledala senzační a dramatické příběhy. Kdy vám došlo, že je to jen zlomek příběhu a vy chcete jít víc do hloubky, že chcete znát celý příběh, celou pravdu? A že se chcete víc angažovat?
Prvním krokem je probuzení. Moment, kdy vám dojde, že se po vás chce, abyste vyprávěla jen zlomek mnohem většího příběhu. V mém případně nastala v průběhu několika let série takových momentů a já jsem si říkala - vyprávím něco, co se stává naší pravdou, ale nemyslím si, že tím prospívám lidem a planetě, na které žijeme. Živím mašinu, která se zaměřuje na ty nejvíce negativní a polarizující aspekty lidstva. Neříkám, že nejsou pravdivé, ale jsou jen částí celého příběhu. Druhý krok nastal v posledních pěti letech, kdy jsem si uvědomila, že můžu dělat víc. A začala jsem pociťovat odpovědnost.
Pětkrát jste vyhrála World Press Photo, cítíte o to větší tíhu odpovědnosti týkající se nejen kvality fotografií, ale i témat, která si vybíráte?
Víte, je to legrační, ale já opravdu dělám, co můžu, abych všechny ty ceny ignorovala. Je to jen takový humbuk. Těch cen si vážím, ale nejsou tím, o čem to celé je. Upřímně. Žiju v trochu jiném světě, jsem svázaná s lidmi a jejich příběhy, které vyprávím a většinu času trávím na dost odlehlých místech. I můj domov je na odlehlém a tichém místě. Nemám ten humbuk okolo ráda. Ano, je součástí mé práce a já vím, že díky němu mohu své příběhy dostat na veřejnost. Ale je to jen platforma, které si vážím a neberu ji vůbec jako samozřejmost, protože vím, že nebude trvat věčně. A já chci ten malý kus života využít k tom, abych udělala, co nejvíc dokážu.
Psát o lásce je nejsložitější umění. Delphine de Vigan představuje svůj nejnovější román Pouta
Osamělost a odcizenost lidí uprostřed pulzujících velkoměst, troskotající milostné vztahy a fatální životní míjení. I to jsou témata, která ve svých románech otevírá mezinárodně ceněná a celosvětově překládaná francouzská spisovatelka Delphine de Vigan.
Jednou jste řekla, že setkání s nosorožcem pro vás bylo osudové, bylo to jako setkání s jednorožcem…
Pokaždé, když jsem nadosah všem těm zázračným bytostem, vnímám to, jako bychom žili na jedné planetě s jednorožci, stoprocentně. Jenže také sledujeme, jak jednorožci umírají. A já chci, aby si lidé uvědomili, že tím umírá i kus nás. Možná to zní zvláštně, ale já dostala šanci trávit čas na místech, kde skutečně cítíte propojení s životem na této planetě. Nevím jak to popsat, někdy člověku schází slova.. Proto jsem fotografka….
Jako fotografka nám ale neukazujete jen umírání těchto jednorožců, tedy ohrožených druhů zvířat, ale také jejich záchranu. Třeba jako v čínské pandí rezervaci. Mimochodem, jak těžké bylo dostat se do Číny k takovému focení?
Každé pandí mládě má hodnotu několika milionů dolarů. Nejde ale jen o finanční hodnotu, ale o hlubokou snahu je ochránit. Zajímám se ve své práci o ohrožené druhy, takže musím respektovat nejen politický aspekt, ale i křehkost a zranitelnost těchto tvorů. Na jedné straně si říkáte - je náročné fotit tyhle roztomilé, rozkošné pandy? Ale lidé zapomínají, že jsou to medvědi s tesáky a drápy, navíc vysoce ohrožení. Tento projekt byl velmi obtížný. Pozvali mě, abych přijela spolu s prvním zahraničním filmovým štábem a fotografovala pandu jménem Hope - Naděje, která se narodila v zajetí a byla vypuštěna do divočiny. Snažila jsem se být vůči pandám empatická, a tak jsem se převlékla za strom. Když mě vedoucí záchranného programu v tom absurdním kostýmu viděl, byl vděčný a nechal mě pochovat dvě pandí mláďata. Prezidentu Obamovi dal pochovat jen jedno, takže tím mi dal jasně najevo, že dostávám obrovskou příležitost. National Geographic jsme hned řekla, že mám přístup k pandímu příběhu. Všechno zdokumentovat pak zabralo pět návštěv v průběhu tří let.
Na vašich fotografiích jsou vidět chovatelé v pandích kostýmech. Působí to možná zábavně, ale má to zcela zásadní význam, je to tak?
Když se pandy narodí v zajetí, další generace už neví, jak žít ve volné přírodě. Musí se tedy učit, jak být divokými zvířaty, jak najít nejlepší bambus, jak utéct před predátorem a kdo jsou tito predátoři. A tím největším jsou lidé. To malé množství pand, které je vypuštěno do přírody, si nesmí zvyknout na lidskou přítomnost, musí se lidí bát. A to je těžké - mají lidské chůvy, se kterými vcházejí do interakce, ale nesmějí je vidět ani cítit. Právě pach hraje zcela klíčovou roli. Takže nejen, že chovatelé nosí komické kostýmy pand, ale co je ještě důležitější, jsou potřísněni pandí močí a výkaly.
Jak dlouho v Číně vymýšleli způsob, jak pandy zachránit?
Až do roku 1936, kdy lidé odchytili první živou pandu, žila tato zvířata tisíce let skrytá, aniž by lidé věděli, že existují. Další desítky let pak lidé nevěděli, jak pandy chovat v zajetí. První, kterou převezli do ZOO v Americe, zemřela ten samý rok. A i když se narodilo mládě, zemřelo. Později se ukázalo, že neměly svaly v těle a nedokázaly trávit potravu. V Číně pak prolomili kód a dnes mají velmi úspěšný program. Chovatelé mají 24hodinové směny, tráví víc časů s pandami než se svými dětmi. A uvědomte si, že se starají o mláďata s hodnotou milionů dolarů, takže jsou pod velkým tlakem. Jejich práce vyžaduje neuvěřitelné odhodlání, je to závazek a stres. Ale to bych řekla o všech lidech, kteří se snaží zachránit divokou přírodu, jsou úžasní a já chci, aby o nich svět věděl.
Upozorňujete také na „tiché vymírání" žiraf, o kterém se zatím moc nemluví..
Lidé si to neuvědomují, ale počet žiraf dramaticky klesá. Je to až šokující. Může za to pytláctví a úbytek přírodního prostředí. Musíme zachovat divoká místa a nesnažit se planetu ovládnout. Pokud pokácíme všechny stromy, zadusíme sami sebe. Žirafy jsou dalším příkladem, tiše vymírají. Právě jsem se vrátila z Nigeru, zoufale chudé země západní Afriky. Před patnácti nebo dvaceti lety tam měli jenom 49 žiraf, a tak přišla tamní vláda a řekla místním komunitám: máme 49 žiraf, musíme něco udělat. A dnes jich mají přes 600. Je to úžasný příběh naděje. A ten najdete ve všech mých snímcích. Víte, pokud v těchto afrických komunitách, které nemají peníze ani moc, dokážou tato zvířata zachránit, ptám se západního světa - co dokážete vy? Moc máme ve svých rukách a je na nás, jaká bude budoucnost. Odkážeme-li dalším generacím věčnou chudobu, nebo budeme žít na zázračném místě se skutečnými, živými jednorožci. Dobře, ve skutečnosti se jim říká nosorožci. Ale nenechme je zmizet.
