Jan Němec: Plachá melancholie
Měl jsem nedávno menší turné po Polsku. Projel jsem Vratislav, kterou kdysi postavili Němci, a je to znát.
Projel jsem Lodž, kde v posledních desetiletích zkrachovaly textilní továrny, a je to znát. Projel jsem Katovice, jejichž bohatství pochází z uhlí a těžkého strojírenství, a také to je znát. A skončil jsem v Krakově, který se pyšní lecčíms, mimo jiné i titulem Město literatury UNESCO, a také to je v Krakově – na rozdíl od Prahy, jež má stejný titul, ale jen na papíře – dobře znát.
Byl jsem pozvaný na Conrad Festival, abych společně se svým maďarským kolegou, esejistou Lászlem Földényim, promluvil o středoevropské melancholii. Na podobná témata je Krakov jak dělaný, historie tam sedimentuje téměř všude: v kamenné dlažbě ulic, ve starých kusech nábytku, kterými jsou vybaveny místní kavárny, a hlavně v mentalitě Poláků samotných, pro něž je historie živější a nebezpečnější mocností než pro nás.
Jenže já jsem český spisovatel, a tak mám o středoevropské melancholii své pochyby. Střední Evropa samozřejmě má svůj mýtus, jehož je melancholie součástí, jenže je to mýtus poněkud nejasný a rozdrobený a poskytuje málo útěchy. Mýtus střední Evropy vždy mapoval spíše to, co chybí, než to, co existuje. Je to mýtus deficitu.
Buďme tedy opatrní. Je melancholie skutečně něco středoevropského? Na východ je Rusko, a jak víme z literatury, takzvaná ruská duše má své nezbadatelné hlubiny. Na sever Skandinávie se svými dlouhými polárními nocemi. Na západ Německo a vzdělaní Němci moc dobře vědí, co je to Weltschmerz, marnost, která se usazuje v duši při styku se světem vezdejším.
A co takové saudade, pojem, který hraje přinejmenším od dob Fernanda Pessoy klíčovou úlohu v portugalské kultuře? Není to zase jen další druh stesku, který je v určité podobě vlastní lidem po celém světě, protože se dotýká něčeho hlubokého v nás? Cítí ho mimochodem i Japonci, když mluví o patosu efemérních věcí a o smutku, který z toho na člověka padá – to je zhruba význam dalšího těžko přeložitelného pojmu mono no aware…
Ivan Štern: Polsko proti Evropě
Podle nedávného průzkumu sociologů z Varšavské univerzity voliči vládnoucí strany Právo a spravedlnost ji trvale podporují ze zcela jiných důvodů, než se obecně komentátoři domnívají.
Střední Evropa asi na melancholii nikdy patent nedostane, ale to nevadí. Právě teď v zimě se melancholie lidské duši sama nabízí. Mlžná rána, která tají a odtajňují svět, prázdné ulice malých měst nebo cesty vlakem za odpoledního stmívání, to jsou různá skupenství melancholie.
Je třeba jich využít, protože navzdory učeným debatám na literárních festivalech melancholie ubývá: je příliš vážná pro tento svět, příliš plachá. Ve vlacích se dnes téměř všichni dívají do svých malých displejů, ne do krajiny za oknem. Duše však sama sebe spatřuje spíše v zrcadle zasněženého pole než v profilu na sociální síti.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
