Jan Jandourek: Číst svůj život od konce
Dítě si někdy představujeme jako květinku, kterou když budeme zalévat otrávenou vodou a pořád lámat, tak to její růst poznamená na celý život. Někdy to tak skutečně vypadá, ale je v takovém pohledu jakási temná osudovost.
Čtěte také
Říká se: „Strčili ho do dětského domova, tak se nedivte, že z něj vyrostl takový demagog a politický šarlatán.“ Vzpomínka na minulost, na něco, co už neexistuje, je ochromující. Kdyby takový člověk pozbyl paměti a namluvili mu jinou minulost, choval by se najednou jinak? Je to docela dobře možné. Přinejmenším by zmizely nenávisti mezi rody, které se táhnou po generace jen kvůli paměti.
Psycholog James Hillman ale říká, že bychom mohli lidský život číst také od konce. „Třeba se podíváme na děti, které jsou zvláštní, nebo koktají, nebo jsou úzkostné, ale místo toho, abychom se na to dívali jako na vývojové problémy, budeme je brát jako lidi, kteří v sobě mají něco velikého, osud, se kterým se zatím nedokážou vypořádat. Je větší než oni a jejich psyché to ví.
Tak tímto způsobem bychom mohli číst naše životy jinak. Místo abys četl svůj současný život jako výsledek všeho, co se podělalo, když jsi byl dítě, začneš číst svoje dětství jako miniaturní předobraz svého života. A rozpoznáš, že řekněme do svých osmdesáti prostě neznáš svůj život jako celek.“
Čtěte také
Představme si, že bychom něco podobného aplikovali na historii. Tak třeba pocit smutku, který stále přetrvává ohledně roku 1938. Kdyby se tenkrát aspoň někdo postavil na naši stranu. Kdybychom třeba jen symbolicky bojovali. Jaký by to mělo dopad na národní hrdost. Nemuseli bychom žít s pocitem křivdy a ostudy.
Jenže se to stalo a lidem to tak nějak vadí, ač u toho nebyli a nenesou za to žádnou odpovědnost. Dokonce už ani netrpí následky tehdejších událostí, protože se narodili do lepší doby. Kdybychom ale mohli historii přepsat, ne na papíře, ale ve skutečnosti, zařídili bychom to podle své fantazie jinak.
Můžeme se na to ale podívat přesně naopak. Jaký to byl úžasný trénink! Co všechno jsme se dozvěděli o sobě a o druhých. Přesně ty věci, které se nám mnoho následujících desetiletí tolik hodily. Nemusíme brát historii jen kauzálně, třeba že bez Mnichova by totalita nepřišla. Možná by stejně přišla, ale my už jsme znali tolik věcí. Propagandu, vyhrožování, opuštěnost, převlékání kabátů, poznání hranic vlastních sil. Úplně k nezaplacení.
Čtěte také
Nebo ta normalizace. Kdo poznal kádrováka, politruka nebo agitátora, byl zcela připraven na setkání s nějakou bytostí z takzvaného „oddělení lidských zdrojů“. Místo abychom si pomysleli, že je to pořád stejné, můžeme konstatovat: „Takových jsem už viděl.“ Je to vlastně popis téhož, ale zní to úplně jinak.
Určitě nám nic nehrozí, když se chvíli budeme bavit tím, že historii i svůj životní příběh budeme chvíli číst od konce.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
