Jan Jandourek: Číst svůj život od konce

14. září 2020

Dítě si někdy představujeme jako květinku, kterou když budeme zalévat otrávenou vodou a pořád lámat, tak to její růst poznamená na celý život. Někdy to tak skutečně vypadá, ale je v takovém pohledu jakási temná osudovost.

Čtěte také

Říká se: „Strčili ho do dětského domova, tak se nedivte, že z něj vyrostl takový demagog a politický šarlatán.“ Vzpomínka na minulost, na něco, co už neexistuje, je ochromující. Kdyby takový člověk pozbyl paměti a namluvili mu jinou minulost, choval by se najednou jinak? Je to docela dobře možné. Přinejmenším by zmizely nenávisti mezi rody, které se táhnou po generace jen kvůli paměti.

Psycholog James Hillman ale říká, že bychom mohli lidský život číst také od konce. „Třeba se podíváme na děti, které jsou zvláštní, nebo koktají, nebo jsou úzkostné, ale místo toho, abychom se na to dívali jako na vývojové problémy, budeme je brát jako lidi, kteří v sobě mají něco velikého, osud, se kterým se zatím nedokážou vypořádat. Je větší než oni a jejich psyché to ví.

Tak tímto způsobem bychom mohli číst naše životy jinak. Místo abys četl svůj současný život jako výsledek všeho, co se podělalo, když jsi byl dítě, začneš číst svoje dětství jako miniaturní předobraz svého života. A rozpoznáš, že řekněme do svých osmdesáti prostě neznáš svůj život jako celek.“

Čtěte také

Představme si, že bychom něco podobného aplikovali na historii. Tak třeba pocit smutku, který stále přetrvává ohledně roku 1938. Kdyby se tenkrát aspoň někdo postavil na naši stranu. Kdybychom třeba jen symbolicky bojovali. Jaký by to mělo dopad na národní hrdost. Nemuseli bychom žít s pocitem křivdy a ostudy.

Jenže se to stalo a lidem to tak nějak vadí, ač u toho nebyli a nenesou za to žádnou odpovědnost. Dokonce už ani netrpí následky tehdejších událostí, protože se narodili do lepší doby. Kdybychom ale mohli historii přepsat, ne na papíře, ale ve skutečnosti, zařídili bychom to podle své fantazie jinak.

Můžeme se na to ale podívat přesně naopak. Jaký to byl úžasný trénink! Co všechno jsme se dozvěděli o sobě a o druhých. Přesně ty věci, které se nám mnoho následujících desetiletí tolik hodily. Nemusíme brát historii jen kauzálně, třeba že bez Mnichova by totalita nepřišla. Možná by stejně přišla, ale my už jsme znali tolik věcí. Propagandu, vyhrožování, opuštěnost, převlékání kabátů, poznání hranic vlastních sil. Úplně k nezaplacení.

Čtěte také

Nebo ta normalizace. Kdo poznal kádrováka, politruka nebo agitátora, byl zcela připraven na setkání s nějakou bytostí z takzvaného „oddělení lidských zdrojů“. Místo abychom si pomysleli, že je to pořád stejné, můžeme konstatovat: „Takových jsem už viděl.“ Je to vlastně popis téhož, ale zní to úplně jinak.

Určitě nám nic nehrozí, když se chvíli budeme bavit tím, že historii i svůj životní příběh budeme chvíli číst od konce.

autor: Jan Jandourek
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.