Jan Bělíček: Peter Handke a politika Nobelovy ceny za literaturu
Mezi nejznámější světové spisovatele se rakouský Peter Handke zařadil už svým prvním románem Sršni. Tehdy mu bylo 23 let. Ve stejném roce už schůzoval s velikánem německé literatury Günterem Grassem na setkání Skupiny 47 v Princetonu. Už během něj se projevila Handkeho temperamentní povaha, když vystoupil a tvrdě kritizoval „impotentní popisnost“ tehdejší německé prózy.
Jeho experimentální divadelní hra Spílání publiku se ve stejném roce stala takovou kulturní senzací, že televizní štáby prý přerušovaly vysílání fotbalových utkání, aby se Handkeho hře mohly věnovat.
Pro člověka i autora Handkeho jsou typické extrémní změny nálad a chování. Po excentrických 60. letech přichází filozofičtější tvorba 70. let, v níž se více zaměřuje na limity jazyku a myšlení. Jenomže největší kontroverze, o kterých se poté, co letos získal Nobelovu cenu za literaturu, píše takřka neustále, se odehrály v 90. letech. Handkeho matka byla původem Slovinka, a zřejmě i proto prožíval realitu války v Jugoslávii opravdu intenzivně.
Vydal se tehdy přímo na místo a psal cestopisy a eseje z válečné fronty. Postupem času navázal velmi intenzivní vztah s nechvalně proslulým srbským prezidentem Slobodanem Miloševićem a navštěvoval i politického vůdce bosenských Srbů Radovana Karadžiće. Rakouský spisovatel a dramatik se zkrátka v tomto válečném konfliktu takřka bezvýhradně postavil na srbskou stranu.
A právě této skutečnosti se nyní věnují všechna světová média. „Fanoušek Miloševiće a notorický popírač genocidy získal Nobelovu cenu za literaturu, žijeme v krásných časech,“ napsal třeba ironicky na sociální sítě Emir Suljagić, který přežil masakr v Srebrenici a dnes učí mezinárodní vztahy na Sarajevské univerzitě.
Čtěte také
Jenomže laureát Handke nezpůsobil poprask jen na Balkáně, kde se to dalo očekávat. S velmi tvrdou kritikou Švédské akademie vystoupil i americký PEN klub, který ve svém vyjádření napsal, že rozhodnutí komise Nobelovy ceny hluboce lituje.
Nutno říct, že Handkeho politické názory rozhodně nebyly žádným tajemstvím. Už v roce 1999 vrátil nejprestižnější německé ocenění, Büchnerovu cenu, na protest proti bombardování Bělehradu vojsky NATO. A vše završil jeho neslavný proslov na pohřbu Slobodana Miloševiće v roce 2006. Milošević si ostatně přál, aby Handke v jeho prospěch vypovídal jako svědek u mezinárodního tribunálu v Haagu, kde byl souzen kvůli válečným zločinům.
Handkův protest proti spornému bombardování Bělehradu i jeho snaha vyvracet některé západní mýty o politických a válečných motivacích Srbska sice mohou některé lidi nadzvednout, ale v některých bodech jsou jistě legitimní.
Mnohem problematičtější je ovšem jeho popírání masakru v Srebrenici. Handke stál vždy slepě a navzdory všem předloženým důkazům za svým přítelem Karadžićem, kterého nakonec mezinárodní tribunál odsoudil na 40 let za mříže. A nejenom to – Handke dokonce tvrdil, že masakr v Srebrenici spáchali samotní bosenští muslimové, aby ze zavraždění osmi tisíc Bosňáků mohli obvinit Srby. V tomto případě už Handkeho postoje skutečně překročily meze přijatelného chování.
Čtěte také
Ve všech těchto kontroverzích zcela zaniká skutečná literární hodnota Handkeho díla, která je jistě nesporná. Jeho místy agresivní, ale sofistikovaný styl připomíná dalšího slavného Rakušana Thomase Bernharda, přestože se oba příliš v lásce neměli.
Nobelova cena za literaturu ale v posledních letech bojuje o svojí prestiž, a možná i proto se stala její laureátkou za rok 2018 nejslavnější současná polská spisovatelka Olga Tokarczuk – vegetariánka, feministka a takřka ve všech ohledech naprostý Handkův protipól. Jenomže hned dvě ceny pro střední Evropu zase nepotěšily mimoevropské čtenáře a autory. Udílení literárních cen, ať už se nám to líbí nebo ne, zkrátka je otázkou politiky a kulturní diplomacie. A Handkeho srbskou epizodu už nebude nikdy možné od jeho díla jen tak odstřihnout.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
