Jaké hrůzy se skrývají za pohádkami?

Jsou to samozřejmě svévolné (dez)interpretace, které spíše svědčí o zaslepené umanutosti pisatelů, avšak nelze zamlčovat, že i do pohádek pronikaly ideologické tlaky. Pokud tvůrci byli obratní, nemuselo to být ani na první pohled zřetelné, neboť žánr pohádky pracuje s ustrnulými syžetovými stereotypy a zpravidla velice vyostřenými charakterovými rysy. A samozřejmě straní těm dělným a utlačovaným, zatímco chamtiví bohatci jsou jednak ničemní, ale ještě navíc i směšní ve své nadutosti. Ušlechtilý může být jedině král, často zosobnění vzorného hospodáře.

Podívejme se z tohoto úhlu třeba na nejslavnější českou pohádku Pyšná princezna. Dovolím si tvrdit, že snad ani u nás nemůže existovat člověk, který by ji neviděl - už půlstoletí pravidelná součást vánočních programů stěží někoho minula. Je zručně a přitažlivě odvyprávěná, mistrně spojuje komické okamžiky s dobrodružnými i tklivými. Některé výjevy se trvale zapsaly do dějin: třeba jízdu na kládě by mohl závidět i Fanfan Tulipán. Ale film splňuje i "politickou objednávku". Podobně jako v případě Císařova pekaře pronikaly ideologické tlaky zvláště do verbální složky. Nad leckterými výroky, pokud si jich podrobněji všimneme, nezbývá než v údivu zavrtět hlavou.

U výsostně kladné postavy krále Miroslava se průběžně zdůrazňuje, že panuje dobře jen proto, že dbá na rady lidu a vládne v jeho prospěch, ke společnému dílu ochoten kdykoli přispět - jak se ukazuje zvláště v operním prologu - moudrým napomenutím či sentencí. Například: Čím víc je lidí na práci, tím více času zbývá na zábavu. Neustále je zdůrazňováno těsně sepětí vládní garnitury s lidem. Původně pyšná princezna, která absolvuje úspěšné "promytí mozku" a ztotožní se během útěku s prostým lidem, říká svému přestrojenému milému, když zjistí jeho pravou totožnost:A přece tě mám ráda, i když jsi král.

Pronikají sem odezvy tehdejších uměleckých sporů či závazných příkazů. Patrná je snaha popisnou ilustrativnost (nepřiznaný socialistický realismus) destruktivně uzákonit jako jediný správný umělecký přístup. Když král zavrhne obrazy, které se mu nelíbí, neboť jsou - řečeno dobovým termínem - formalistické a kosmopolitní, praví: Tyhle spalte, neříkají pravdu. Snadno postřehneme několik výmluvných proklamací, které svou dikcí připomínají (v lepším případě) politické úvodníky: Co překáží naší práci, se bez zlosti skácí. Nebo: Běda tomu, kdo by chtěl škodit vůli lidu.

Slyšíte tu dikci souběžně probíhajících (zcela nepohádkových) politických procesů? Avšak nevšiml jsem si, že by Pyšnou princeznu někdo označil za stalinistickou zrůdnost.