Jaká je moc slova? V textech Věry Linhartové ji zkoumala Michaela Křivancová

Kniha Michaely Křivancové nazvaná Moc slova se pokouší nastínit koncepci slova a řeči ve struktuře prozaických textů Věry Linhartové (nar. 1938), spisovatelky, která bývá řazena ke generaci „šestatřicátníků“ a označována jako zakladatelka české experimentální prózy, autorky, která od roku 1968 žije, píše a pracuje ve Francii. Předmětem zkoumání jsou Linhartové česky psané texty vydané v letech 1964–1968.

Na otázku, v čem jsou texty a poetika Věry Linhartové osobité, odpovídá Michaela Křivancová takto: „Především, texty Věry Linhartové jsou výrazně zaměřeny na slovo a na řeč. Slovo se stává předmětem uměleckého zkoumání a uvažování, což nebývá v umělecké literatuře příliš obvyklé.

Ale když se podíváme na obsahový plán metajazykových komentářů, uvědomíme si některé hlavní myšlenky, z nichž pochopíme, proč jsou texty jazykově ztvárňovány právě tak, jak to autorka učinila.“

Když pojmenujeme věci kolem sebe, začínají existovat

Důležitá myšlenka, která z toho vyplývá, zní: když pojmenujeme věci kolem sebe, anebo uvnitř nás, tak teprve tehdy pro nás začínají ty věci existovat. Člověk totiž rozumí světu i sobě samému pouze skrze řeč. Ta řeč je tedy v textech Linhartové představována doslova jako prostor sebeuvědomění a jako zdroj identity.

Z toho vyplývá první důležitý rys textů této autorky, což je ontologicko-existenciální dimenze slova nebo řeči. Jinými slovy – když mluvím, tak si uvědomuji sebe sama a když pojmenuji věci kolem sebe, tak začínají existovat, nějak jim rozumím.

Touha poznat a vyjádřit vlastní představu

Druhý rys textů Věry Linhartové vyplývá z toho, že slovo v jejích textech směřuje k reflexi subjektivní představy. Představu ale neprezentuje v dnešním psychologickém smyslu, ale je vnímána jako předobraz toho, co chceme ve slovech říci. Její texty usilují o poznání a přesné verbální zrcadlení okamžité, bezprostřední představy. Druhým rysem textů Linhartové je tedy noeticko-filosofická dimenze slova – touha poznat a vyjádřit vlastní představu.

Co všechno lze se slovy dělat?

Třetí důležitá myšlenka je, že možnosti jazyka jsou omezené. Člověk slovy nedokáže vyjádřit svou představu beze zbytku, anebo se dokonce své představě vzdaluje úplně. Přesto autorka neustále hledá způsob, jak by tuto jazykovou překážku překonala. A tak doslova ohledává hranice jazykového systému a zkoumá, co všechno lze se slovy dělat, jak lze využít jejich fonetickou nebo morfologickou stránku, jak lze hromadit nebo kombinovat jazykové jednotky.

Občas vytváří vlastní slova, anebo do zažitých forem vkládá vlastní význam a ten potom dodatečně v komentářích vysvětluje. Často jsou také její texty destruované, mezerovité, ať už sémanticky, kdy na sebe přestávají navazovat jednotlivé odstavce v promluvě, anebo i věty v rámci odstavce, případně i slova se stávají izolovanými a nenavazují na okolní kontext.

Přestože Věra Linhartová vyzkoušela ve svých textech všechno, co lze se slovy dělat, přesto promlouvající subjekty v jejích textech dospívají k závěru, že nemožnost vyjádřit se je nepřekonatelná. I přesto má jedinec povinnost usilovat o co největší autenticitu vlastních slov, protože slova jsou nám dána na zodpovědnost. Nakolik přesně se v nich přiblížíme vlastní představě, natolik přesně porozumíme nejen sobě samému, ale i druhému ve vzájemné komunikaci.