Jak vypadá typický dandy a co charakterizuje literární dandismus?
Dandismus jako společenský projev vznikl v devatenáctém století a na začátku následného zanikl. Německá romanistka a historička literatury Karin Beckerová prozkoumala historii tohoto proudu a v knize nazvané Literární dandismus 19. století ve Francii podrobně popsala jeho původ.
Zároveň představila reprezentanty jak společenského, tak literárního dandismu. Knihu vydalo nakladatelství Karolinum.
Jak vypadá dandy?
„Projevoval se jako nekonformní individualista,“ píše Karin Beckerová o typickém zastánci tohoto stylu. „Cílem ,kultu sebe saméhoʻ byla především estetizace každodenního života, způsobu odívání a životního stylu.“ Charles Baudelaire, jeden z těch, kterého estétské sebeokouzlení zaujalo, prý chtěl „pěstovat ideu krásy prostřednictvím vlastní osoby“.
Jak se správný dandy chová?
„Své publikum ohromuje, sám však musí zůstat chladný, ničemu se nedivit.“ Těší ho vzbuzovat úžas, šokovat okázalým oděvem, doplňky. „Musí žít a spát před zrcadlem,“ pokračuje v ideální představě Baudelaire. Zároveň ale nesmí dát najevo nějaké pohnutí, chce se současně zalíbit i znelíbit, okouzlit i šokovat.
Jak poznáme dandyho-spisovatele?
„…mnohdy usilují o to, aby se skrze své psaní očistili od vlastních sklonů k citlivosti a intimní zpovědi, a nelítostný požadavek chladnokrevnosti zpracovávají v literárním diskurzu.“
A jak je to s dějinami stylu?
Dandismus pochází z Anglie, kde se rozšířil kolem roku 1810. O dvacet let úspěšně pronikl do Francie a původně pejorativní označení se stalo přízviskem okázalé samolibosti. „Ať už si ti lidé dávají říkat rafinovaní, neuvěřitelní, krasavci, lvi nebo dandyové, všichni jsou z jednoho a téhož rodu,“ doplňuje skvěle informovaný Baudelaire.
Jestliže mezi literáty a zároveň dandye lze počítat například Françoise-René de Chateaubriand („Záměrně se prezentuje v póze významné osobnosti veřejného života, nadřazené ostatním smrtelníkům, a v hravém stylu retušuje všechny osobní detaily obrazu, jejž chce po sobě zanechat.“); Alfred de Musset („Vykreslil literární typ vášnivé, leč nešťastné osobnosti znechucené životem, arogantního a záhadného podivína nenávidícího dobový konformismus.“); Eugène Sue („Stal se nejprve dandym, pak spisovatelem a nakonec socialistou.“).
Literární dandismus 19. století ve Francii je název studie německé romanistky a literární historičky Karin Beckerové. O její knize, ale také o projevech typického dandyho ve společnosti a v literárním díle, hovoří estetička Helena Jarošová.
Dandismus byl dobovou záležitostí, k jeho zániku přispěla změna estetických parametrů, ale také třeba průmyslová výroba, vše, co podrývá vypjatý individualismus, vše, při čem jedinečný hlas zaniká ve sboru podobných. Prozíravý Baudelaire shrnuje: „Dandismus byl poslední záblesk heroismu uprostřed úpadku, oslava kultu krásy, poslední vzpoura proti stoupajícímu přílivu demokracie, který všude vniká a všechno nivelizuje.“ Jeho epochu definitivně zničila krvavá vřava první světové války.
Nejposlouchanější
-
Marcel Proust: Swannova láska. O ničivé síle lásky, žárlivosti a touhy po společenském postavení
-
Michał Walczak: Amazonie. Hořká komedie ze života mladých herců
-
Josef Pohl: Kdo je mým soudcem? Jiří Holý v roli muže, který čelí vlastnímu rozsudku
-
Osudy Marty Vančurové. Rozhlasové vzpomínání divadelní a filmové herečky