Jak se dá prožít scénografie? Odpověď přináší letošní Pražské Quadriennale

Čtrnácté Pražské Quadriennale nabízí nepřebernou pestrost témat, programových linií, přístupů ke scénografii a vůbec uchopení tohoto oboru. Podle umělecké ředitelky Markéty Fantové je pro letošní ročník klíčová idea prožívání.

„Scénografie je nerozlučně spojena s prostředím, ve kterém se jednotlivá představení a performance odehrávají. V tomto prostředí dochází k výměně zážitků, jak mezi performery, tak i mezi diváky. Znamená to, že si něco prožijí, k něčemu sami dospějí, možná je i něco inspiruje. Scénografii lze vystavit klasicky, například formou modelů, ale také netradičně, a v tom jsme nechali jednotlivým zemím volné pole působnosti, zkrátka jsme je nechali tvořit,“ rozvíjí ideu festivalu umělecká ředitelka.

Pražské Quadriennale se do holešovického Výstaviště vrací po dvanácti letech, aby oživilo nejen Průmyslový palác ale i celý přilehlý areál včetně Křižíkových pavilonů a Malé sportovní haly.

„Je to dáno především tím, že Pražské Quadriennale potřebuje obrovskou plochu pro to, aby mohlo být realizováno. Ve hře bylo třeba i Nákladové nádraží Žižkov, ale není úplně snadné se s jednotlivými správci takových objektů domluvit. Výstaviště Praha bylo nakonec jediné, se kterým jsme se na tak náročné akci dokázali dohodnout. Hlavní důvod, proč jsme zde, je ale především ten, že tento areál nabízí obrovskou plochu i s přilehlou Stromovkou, kde se část festivalu odehrává,“ doplňuje Markéta Fantová.

Žádné obaly, ale živá prostředí

Jádro festivalu tvoří čtyři výstavy: Výstava zemí a regionů, Studentská výstava mladých scénografů, Výstava divadelního prostoru a Fragmenty. „Snažili jsme se kurátorské týmy jednotlivých zemí omezovat jen velice málo, takže jsme jim nedávali žádné limitující úkoly. Především jsme ale nechtěli, aby se ke scénografii přistupovalo jako k výstavnictví. Chtěli jsme zbourat takzvané krabičky, ve kterých se scénografie obvykle vystavuje. Nechtěli jsme žádné obaly, ale živá prostředí,“ říká Fantová.

Scénografie jako umělecké i technické médium

Velkým tématem Pražského Quadriennale je také experimentování. Vhodným příkladem této ideje je projekt 36Q˚, který představuje scénografii jako umělecké i technické médium, které vytváří aktivní, smyslová a především nehmatatelná prostředí. Jádrem tohoto projektu je Blue Hour.

Pražské Quadriennále 2019 | entangled|foto: Jan Hromádko,Pražské Quadriennale

Tým Blue Hour propojil různé oblasti designu ve vzájemném dialogu. Jednotlivé skupiny realizačního týmu pokrývaly světelný design, video a projekční design, zvukový design, taktilní prostředí, kreativní kódování a virtuální a rozšířenou realitu. Skupinu světelného designu vedla Pavla Beranová.

„Já náš společný projekt Blue Hour představuji jako takovou krajinu, kterou může návštěvník procházet a nechat v ní na sebe působit různá media, zažívat různá smyslová dobrodružství. Dalo by se říci, že je to takový prostor ‚vnoření‘,“ vysvětluje Beranová.

Skupinu, která se zaměřila na taktilní, tedy hmatatelné prostředí, vedla výtvarnice Tereza Stehlíková. „Taktilní prostředí je v podstatě všechno kolem nás. V rámci Blue Hour je to část zaměřená na hmat. Žijeme ve společnosti, která je výrazně audiovizuálně zatížená, a přitom zapomínáme na hmat, kterým jsme už od dětství objevovali svět. Proto chceme lidi opět motivovat k tomu, aby se věcí dotýkali. Já jsem v projektu chtěla pracovat hlavně s přírodními materiály, protože mi to přišlo jako zajímavý kontrast ke vší technologii, kterou v Blue Hour používáme,“ míní Stehlíková.

CAMPQ jako největší koprodukční projekt v historii českého divadla

CAMPQ, kontejnerové městečko a scénografický rozsáhlý projekt, vyrostl na ostrově Štvanice. Jedná se o imerzivní inscenaci při příležitosti 14. Pražského Quadriennale, která vznikla ve spolupráci dvou nezávislých pražských divadel – Tygra v tísni a Divadla LETÍ – a Jihočeského divadla.

Vědí, co chtějí divadlem sdělit. Nová krev české divadelní režie

• Upravit
• Smazat

Manipulace, uplatňování moci, jedinec versus společnost, vykořeněnost, maloměšťáctví či ekologická krize. To jsou témata, která zajímají nastupující generaci divadelních režisérů. Většině z nich ještě nebylo třicet, ale na českých scénách už nejsou žádnými nováčky. Ukázky z tvorby některých z nich nabídl festival Nová Komedie, jehož první ročník uspořádala Městská divadla pražská v prostorách divadla Komedie.

 

 

„První část výstavy a inscenace se odehrává v Průmyslovém paláci, ale jádro všeho je na Štvanici. Vybudovali jsme tam tzv. adaptační kemp pro mimozemské civilizace, které hledají útočiště na planetě Zemi. Desítka českých divadelních výtvarníků a výtvarnic se tak realizovala ve vytváření fiktivního světa, fiktivní reality. Obě části jsou imerzivní. Divák je zcela strůjcem svého příběhu, tedy toho, co vidí a do jakých situací se v dění zapojí,“ přibližuje kurátor české expozice a projektu CAMPQ Ivo Kristián Kubák.

Text pro imerzivní inscenaci vznikl ve spolupráci čtyř autorů. Podíleli se na něm katalánští dramatici Claudia Cedó a Joan Yago a čeští autoři Marie Nováková a David Košťák. Na projektu pracovalo devět scénografů a kostýmních výtvarníků, čtyři režiséři a sedm desítek herců.

Vysílání ArtCafé doprovodilo hudební trio Pavel Zlámal, Geroge Cremaschi a Pasi Mäkelä, jedná se o mezinárodní seskupení hudebníků a výrazných postav působících na české soudobé, improvizační a experimentální scéně. Pokud se chcete dozvědět víc, například co to je binaurální záznam zvuku a co dalšího vás ještě čeká v audiozóně České ho rozhlasu, poslechněte si celý záznam ArtCafé: