Jak jsou lidé tak alternativní, až jsou stejní

Být alternativní znamená hledat spásu v něčem jiném, než je to běžné. Takto máme alternativní způsoby léčby, alternativní zdroje energie, alternativní podobu milostných vztahů a také různé alternativní spirituality.

Vychází se z předpokladu, že když je to jiné a nové, tak to bude lepší. Ono je pokaždé něco nové a pak to zestárne. Třeba očkování bylo kdysi novinkou, zatímco dnes už je znakem jinakosti, když někdo u svých dětí očkování odmítne.

Bývalo alternativní používat umělá hnojiva, dnes zase, když se nepoužijí žádná. Dříve každý rodil doma. Dnes je to alternativa, stejně jako domácí škola.

Mohli bychom se přít o mnoho jednotlivostí, co je správné a co není. Nedávná debata o očkování vyvolaná jedním televizním dokumentem pokračovala v mnoha dalších kolech na internetu. Obě strany se na sebe dívaly trochu jako na zločince. Z toho byla jedna věc patrná.

Alternativnost má náboženské rysy. Je založena na víře v nové učení, které zachrání lid z temnoty. Proto je třeba temnotu potřít, rozuměj její hlasatele. Když je někdo pro očkování, je potenciálním vrahem dětí a je třeba ho radikálně popřít. Když je někdo proti očkování, je také vrahem dětí.

Nepříjemná vize, když jsou vrazi dětí zřejmě už všude. Takto se z avantgardy stává nová konformita. Jsi náš, nebo jsi cizí.

Dalo by se říci, nechte je všechny být, ona si je příroda nakonec přebere. Jenže v tom je právě ten problém. Pokud bude někdo hlásat, že se rakovina má léčit červenou řepou, prořídnou řady stoupenců tohoto názoru poměrně brzo.

Je tu ale jeden problém, přirozený výběr je možná svým způsobem spravedlivý, ale není milosrdný. Prostě zdravý rozum nám říká, že není důležité, jestli je něco alternativní, ale jestli to skutečně funguje.