Jaco Pastorius: Znít jako Frank Sinatra

Jaco Pastorius se narodil 1. prosince roku 1951. Dětství a dospívání strávil na Floridě ve městě Fort Lauderdale. Začínal jako bubeník, až později, vlastně i trochu shodou okolností, přešel na post basáka. Hrával v lokálních klubech s lokálními kapelami, s jednou z nich křižoval na výletní lodi Karibik.

Do jazzového světa ho uvedli trumpetista a flétnista Ira Sullivan a především budoucí kytarová hvězda Pat Metheny, s kterým se přátelil do konce svého života.

Definitivní zlom Jacovy hudební kariéry ale způsobil Bobby Colomby, bubeník a lídr kapely Blood, Sweat & Tears, který v roce 1975 koncertoval také ve Fort Lauderdale. V té době také hledal nové talenty pro jazzovou sekci vydavatelství Epic Records. Když viděl Pastoria v akci, hned mu nabídl kontrakt. V říjnu roku 1975 už Jaco v New Yorku své debutové album natáčel.

Podívejte se na upoutávku na zatím poslední oficální dokument o Jacovi:

Tato eponymní deska je dodnes vnímána jako průlom. Svého času to byl Jimmy Blanton z orchestru Dukea Ellingtona, který jako první proměnil kontrabas, do té doby striktně rytmický nástroj, v nástroj sólový. Podobně vystoupil z řady o nějakých třicet let později i Jaco Pastorius.

Když hraju na svou bezpražcovou baskytaru, snažím se znít jako Frank Sinatra, když zpívá.

Bezpražcová baskytara umožnila Jacovi nejen zmíněnou zpěvnost jeho sól, ale také patřičnou razanci a dynamiku. Usnadnila i jeho inovativní práci s flažolety. Ty obohatily Pastoriův nástroj o nový zvukový rejstřík a podstatně rozšířily tónový rozsah baskytary.

Jacova hra na baskytaru oplývala neobyčejnou rychlostí, dokonale ale také znal harmonii, stupnice, akordové posloupnosti. Navzdory tomu, že neměl formální vzdělání a poměrně dlouho nečetl z not. Už svým debutem prokázal, že je nejen invenční skladatel, ale také schopný aranžér.

Pastoriovi se někdy přezdívá Jimi Hendrix baskytary možná i proto, že ani jeho neminul tragický osud. Po šesti letech hvězdné kariéry v legendární skupině Joea Zawinula Weather Report se od počátku osmdesátých let potýkal s příznaky vážné nemoci. Jeho osobnost přikryl těžký stín manické deprese.

Začal se chovat nepředvídatelně, někdy agresivně, pil, propadl drogám. Osudového 12. září 1987 ho smrtelně zranil vyhazovač jednoho klubu ve Fort Lauderdale. Jaco upadl do komatu a z něj se už neprobudil. Zemřel o několik dní později. Bylo mu 35 let.

„Osobnost jeho formátu nikdy nezemře. Čas, tak jak ho užíváme, ve skutečnosti neexistuje. Existuje jen jeden časoprostor. A když o někom hovoříte a myslíte na něj, teď a tady, pak se to odehrává teď. To není minulost, něco, co se odehrálo před nějakými dvaceti lety.

A proto lidé vlastně nikdy neumírají. Není důvod něco postrádat. Není důvod k pláči, že je tomu konec. Měli bychom se radovat z toho, že to bylo,“ říká Joe Zawinul ve svém posledním rozhovoru v roce 2007. Ve stejném roce se s Pastoriem v jazzovém nebi znovu setkali.

A fanoušci Jaca Pastoria se z jeho debutového alba, které vyšlo před čtyřiceti lety, dodnes radují. Dokazuje to i nespočet reedic téhle desky. V Jazzovém podvečeru zazní výběr skladeb z jejího vydání z roku 2000.