Jack Kerouac: Kniha haiku. Trojverší slavného beatnika z posmrtně vydaného souboru

Jacka Kerouaca ve vltavském Světě poezie poznáme jako pohotového a pronikavého pozorovatele americké krajiny, zvířat (zejména milovníci koček tu najdou spřízněnou duši!), přírody – často proměněné deštěm, soumrakem či ročními dobami. Pozorovatele, který nás skrze své obrazy vede k zamyšlení, meditaci.

„Skutečný haiku musí bejt strašně jednoduchý, a přesto z něj museli pochopit přesně to pravý, jako je to u snad nejslavnějšího haiku, který zní: „Vrabec poskakuje po verandě, má mokré nožky.“ Napsal to Šiki. V duchu vidíš obraz vlhkých ťápot a v těch pár slovech ještě taky vidíš všechen ten déšť, který ten den padal, a téměř cítíš navlhlý borový jehličí.“

...říká v Kerouacově románu Dharmoví tuláci postava inspirovaná autorovým souputníkem, básníkem a přírodním filozofem Garrym Snyderem, který Kerouaca uvedl k zenbudhismu.

Haiku – tato přísně normovaná a přitom velmi prostá básnická forma z Japonska – skutečně ke Kerouacovi doputovala spolu s východní spiritualitou. Kerouac se ovšem nedržel zcela formálního vymezení a ve své variantě „western haiku“ dodržuje počet tří veršů jako prostor pro zachycení sevřeného a působivého obrazu. Jak říká smyslem je napsat obraz „prostý, zbavený vší poetické veteše a fíglů, a přesto vzdušný a ladný jako Vivaldiho pastorála“.

Autor sám svůj výbor v roce 1958 načetl za doprovodu saxofonistů Ala Cohna a Zoota Simse pro gramofonovou desku Blues And Haikus. V rozhlasové podobě teď verše jako „Větrná čerpadla/ Oklahomy hledí/ do všech směrů“ nebo „Šero – ptáček/ na plotě/ můj současník“ či „Marný! Marný!/ liják šlehající/ do moře“ uslyšíme v podání mladého Pavla Čeňka Vaculíka.