Já hrdina - recenze představení v Disku

Jako obnažený nerv doby se hlásí citlivé a kontroverzní téma bratří Mašínů a třetího odboje vůbec. Není jistě náhodou, že kromě rozsáhlých veřejných i soukromých diskusí, poučených i nepoučených článků, se v poslední době objevilo hned několik pokusů o jeho divadelní uchopení. Ztvárnění může být buď plakátově přímočaré (jako v případě Bambuškovy České války v Divadle na zábradlí) nebo až impresionisticky rozostřené jako u Náměstí bratrů Mašínů Davida Drábka. Jak se ukazuje, nelze jen tak jednoduše rozestavět na šachovnici bílé a černé figurky. Historik Petr Zídek situaci charakterizuje "V tomto případě se srážejí dvě elementární legitimity. První je legitimita odporu proti útlaku, druhou legitimita lidského života, který je posvátný. Je otázkou našeho výběru hodnot, ke které z nich se připojíme." To je také otázka, která se jako červená nit táhne inscenací Já hrdina, která nediktuje názor a nabízí pohledy z různých stran. Režisér Jiří Havelka rád pracuje s herci prostřednictvím „brain-stormingu," a studentům DAMU takový typ práce zjevně svědčí. Narozdíl od předcházejících prací na DAMU (Člověče, zkus to! nebo Velmi společenské tance) zadal Havelka tentokrát téma zcela konkrétní, časově ohraničené. Princip sběrné metody informací, které se v průběhu zkoušek postupně skládají do definitivního tvaru, nabízí mladým hercům neobvyklý, dle mého velmi inspirativní způsob práce. Princip, kdy herci spíše nežli konkrétní postavy ztvárňují obecnější charaktery, je v tomto případě ještě posunut - jednotlivci jsou v pravém slova smyslu figuranty, kteří nemají hrát, naopak si zachovat odstup. Tato neosobnost má své zvláštní kouzlo, je chvílemi až detektivně napínavá, a vlastně i výhodná i v tom, že skryje lecjaké technické nedostatky hereckého vybavení.

Na počátku jsme konfrontování s oponou, v níž se v mírně zkresleném obrazu zrcadlí sami diváci. Když se zhasne, opona se stane průhlednou stěnou neutrálního uzavřeného interiéru (což evokuje i „kovový" zvuk hlasů), do něhož divák nahlíží jako voyeur. Na zemi zahlédneme nakreslený obrys těla, do něhož při rekonstrukci ulehají zasažení. První pantomimická scénka s pouhým náznakem akce, je nesrozumitelná a tak logicky zbystříme. V dalším rozpracování nových variací jednotlivých akcí, doprovázených suchým komentářem dle autentických policejních záznamů, se nám postupně věci vyjasňují. Nabídnuté alternativy nám přibližují situace z různých úhlů, podpořených svědectvím samotných bratří Mašínů a Milana Paumera, ale i svědků. Rekonstrukce úmyslně neztotožňují herce s postavami. Naopak pokaždé je „hraje" někdo jiný, muži i ženy. V dokumentární skládance se vedle sebe skládají citace autentických rozhovorů, zpráv z dobového tisku, prohlášení současných politiků, či protichůdné výkřiky z internetových diskusí. Dojde i na přehrání části epizody Strach ze seriálu 30 případů majora Zemana, která zpracovala téma podle dobové rétoriky. Toto paralelní kladení protichůdných faktů, výhradně z veřejně dostupných zdrojů, bez jakékoli fabulace příběhu, vytváří zvláštně odtažitý, dokumentu podobný obraz skutečnosti. Defilují zde názory směšné, mrazivé, ostře vyhraněné, až absurdní. Výsledný puzzle si však z této mozaiky musí složit každý divák sám. Takový způsob práce má svá pro i proti - suchá rekonstrukce tří scén, které předcházely útěku bratří Mašínů a Milana Paumera, působí v dvouhodinovém pásmu až poněkud rozvlekle, na druhou stranu v sobě má prvky napínavé počítačové hry s různými variantami. Je to tedy projekt, v němž si ani tak nevšímáme jednotlivých výkonů, ale sledujeme celek. Z tohoto hlediska je to inscenace velice cenná, jak pro ty, kdo na ní pracovali, tak i pro diváky. i