Ivan Diviš: Moje oči musely vidět. Pásmo z velikonoční hudby J. S. Bacha a svého druhu lamentační poezie
Jan Vlasák se představuje jako interpret básnického chrlení, obžaloby společnosti, světa i vesmíru z pera jednoho z našich nejvýraznějších autorů 20. století. Poslouchejte online po dobu osmi týdnů po odvysílání. Vzhledem k prezentovanému příběhu, prostředí i charakterům postav obsahuje četba expresivní scény a výrazy.
Skladba Moje oči musely vidět vznikla na konci 80. let v emigraci, kde Ivan Diviš žil od roku 1969 a kde zůstal až takřka do konce 90. let. Jednotlivé básně jsou vročeny lety 1987 a 1988 – básník v nich ale bilancuje celý svůj život a životy svých blízkých, reflektuje vzpomínky z pankrácké věznice z doby protektorátu stejně tak jako úmrtí blízkých z konce 80. let, své vztahy se ženami, narození svého syna, pohřeb matky. Souběžně s vlastními vzpomínkami – svědectvími (Moje oči musely vidět!) – je tu shrnut a žalován život naší společnosti za druhé války, po převratu, za normalizace.
Častými odkazy na řeckou, indickou, egyptskou mytologii a kosmologickými motivy je do této obžaloby vtaženo celé lidstvo a celý vesmír. Jedinečné básnické chrlení uslyšíme v souzvuku s duchovní hudbou Johanna Sebastiana Bacha v podání předních souborů zaměřených na historicky poučeno u interpretaci staré hudby.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Raymond Radiguet: Ďábel v těle. O skandální a nerovné lásce mladíka a vdané ženy
-
Zdeněk Svěrák: Posel hydrometeorologického ústavu. Komedie o jednom mystifikátorovi v důchodu
-
Imre Kertész: Člověk bez osudu. Svědectví malého chlapce o životě v nacistickém koncentračním táboře
-
Ivan Jelínek: Velikonoční mystérium. Ke 100. nedožitým narozeninám Jiřího Adamíry jako Piláta
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
