I z kapky vody se dá zjistit, co je to za řeku. MF Divadlo Plzeň uzavře inscenace Dmitrije Krymova Fragment

Na MF Divadlo Plzeň hostoval Krymov už v roce 2019 s inscenací Bez věna. Je známý svými radikálními úpravami klasických textů, kde se rychle střídají obrazy, žánry i rytmus herecké akce ve vizuálně působivém celku. Svým původním povolání je ostatně scénograf. V Moskvě vedl tvůrčí laboratoř a vloni si založil experimentální studio v New Yorku. Právě odtud nám poskytl rozhovor:

Inscenujete pouze výsek z Čechova. Máte za to, že fragmentace díla „vyplavuje“ na povrch to podstatné? A co to je v případě Čechova?
To je zkrátka takový divadelní postup: můžete inscenovat celou hru, nebo jen její fragment, jak je libo. Když máte co říct, stačí najít tu správnou metodu, přístup, jak to sdělit výraznějším, novějším, divadelnějším, neobvyklejším způsobem, zkrátka tak, jak se vám to líbí. A já našel takový způsob prostřednictvím fragmentu. Jak rád v nadsázce říkám, i z kapky vody, z množství soli v ní obsažené, z jejího složení se dá zjistit, co je to za řeku. Stejně to platí i pro Čechova, to je hotový oceán, můžete k němu přistupovat těmi nejrůznějšími způsoby. On je taková bible, nejen pro ruskou literaturu, ale i pro celý svět, vzhledem k ohromnému počtu inscenací, které podle jeho her vznikly. Položil jsem si tedy otázku: co a jak chci říct? A já chtěl říct, že se lidem žije hodně těžko, neštěstí přichází nečekaně, lidé se strašně bojí, velmi trpí, snaží se navzájem si pomoci, někdy to vyznívá směšně, jak se snaží v rámci svých omezených možností, ale je třeba mít k nim soucit. Protože se snaží přežít v tomto těžkém a nevypočitatelném světě. Můžete to udělat prostřednictvím celého Čechovova syžetu, ale podle mě už to lidi nebaví, protože už to mnohokrát viděli, všichni to znají, a proto si myslím, že moment překvapení, nečekaného divadelního zvratu je důležitý pro ostrost vnímání.

Klaipedos dramos teatras – Fragment|foto:Domas Rimeika, Mezinárodní festival Divadlo 2023

Proto jste si vybral právě scénu s požárem? Pro ten moment nečekanosti, živlu, se kterým je třeba si poradit?
Víte, i když je to zvláštní, tahle scéna se většinou odehrává jaksi stranou, řeší se jiné problémy: to, že se doktor opil, že byl baron zastřelen – to jsou z dramaturgického hlediska a samozřejmě i v životě důležité věci, kdežto požár se řeší tak nějak mimochodem, tam někde hoří, proto ukážeme, jak jsou lidé dobrosrdeční, že svoje věci darují těm, které postihlo neštěstí. Požár je tu hlavně kvůli tomu, aby se všichni hodně unavili, pak si sedli a otevřeně si promluvili. O tom, kdo koho miluje, kdo koho nemiluje... Nikdy jsem v divadle neviděl, že by scéna požáru ve Třech sestrách byla pojata vážně, jako opravdová hrůza. Tím, že jsem v Americe nedávno požár zažil na vlastní kůži, vím, co to obnáší. Přitom tu scénu jsem vymyslel ještě předtím, než se mi to stalo. Asi mi tím chtěl někdo naznačit, že jsem to dobře vymyslel. Zkrátka, v divadle je zajímavé vypíchnout to, co bylo dříve nenápadné, nepostřehnutelné. Ale vždycky s nějakým cílem, kvůli nějaké myšlence, kvůli nějakému významu. A musí to mít neobvyklou formu: „Jé, my nevěděli, že hoří.“ Nebo „Vážně to byl tak hrozný požár?“ Právě na tom okamžiku překvapení jsou založeny moje inscenace, aby se lidi divili „aha, to jsme nevěděli, toho jsme si nevšimli“ a přitom otevřeli pusu, jako děti „ááá“, pak jim tam můžeme vložit nějaký význam, jako když se dětem dává medicína, kterou by jinak nespolkly, ale jakmile otevřou pusu, my ji tam vložíme, ony ji snědí a budou zdravé.

Čechov je podle vašich slov energický a dokonce divoký. Jak jste to vyčetl, resp. myslel?
Víte, my jsme tak trochu zpitomělí slavnou inscenací MCHATu, která byla skutečně úchvatná, geniální, otevřela novou stránku divadelních dějin. Bylo hodně výborných inscenací, ale Čechov s nimi nebyl spokojen. Nestačilo mu, že ve Třech sestrách nechal zabít barona Tuzenbacha, on ještě nechá jeho mrtvolu nosit po scéně. Proč to měl zapotřebí? Mrtvolu barona nesou kousek od Iriny, jeho nevěsty, která se s ním před chvílí rozloučila. Čechov je krutý, je to lékař a zároveň spisovatel, tím pádem nemůže být lyrický nebo sentimentální. Příliš dobře ví, jak člověk vypadá uvnitř, jak je těžké ho léčit, jak umírá. Čechov je v tomto smyslu skutečně lékařem, který ale dokáže se svými postavami soucítit. V tom je unikátní. Nemá v sobě jen černý humor a krutost, ale i soustrast. Takovou beznadějnou soustrast. Vždyť ani jedna jeho hra nekončí dobře. Milujeme ty postavy, které se před našima očima trápí. Je to pohled lékaře. Lékaře-umělce.

Budujete a záměrně boříte scénické obrazy, alternujete rytmus herecké akce i žánrovou škálu. Co svou metodou sledujete kromě toho, že udržujete diváka v napětí?
Právě v tom spočívá celá metoda. Je třeba udržet diváka v napětí, aby neodešel (smích). Žádná další tajemství v tom nejsou.

Klaipedos dramos teatras – Fragment|foto:Domas Rimeika, Mezinárodní festival Divadlo 2023

Věnujete se stále i scénografii?
Ne, scénografii se nevěnuji od chvíle, kdy jsem začal režírovat. Jinak jsem vystudovaný scénograf, nemám jiné vzdělání, nestudoval jsem režii. Divadlo tvoří skupina lidí, zajímají mě spřízněné duše, které dokážou do hry, kterou jsem vymyslel, vnést vlastní nuance, na které bych sám nepřišel. Nikdy bych nevymyslel tak skvělou výpravu, jakou udělala Irina Komissarova v naší inscenaci. Neměl bych na to trpělivost. Domluvili jsme se o všech detailech a ona je tam skutečně udělala. Když jsem to uviděl, byl jsem ohromen.

Jste také divadelním pedagogem. K čemu vedete své posluchače?
To by bylo na dlouhý rozhovor. Zrovna před dvěma dny mi vyšla knížka. Kupodivu v Rusku. Je to poslední moje dílo, které tam vyšlo, jinak moje jméno odevšad vyškrtli, stáhli moje inscenace… Třeba ta knížka jednou vyjde i v Česku. Jsou to moje rozhovory se studenty, které jsme vedli přes Zoom. Je těžké to stručně shrnout, ale pro mě je nejdůležitější, aby v sobě našli umělce a toho chránili. Tak jak jsem ho v nich našel já, ani ne tolik přes jejich práci, ale přes jejich tváře. Když začínají, nepracují dobře, ale z tváře se dá vyčíst, co v nich je. Věřím, že v dobré tváři je skrytý význam, který se z nich snažím vytáhnout. Hlavní je, aby člověk vycítil, co to znamená být umělcem, aby našel tuto sílu a vážil si schopnosti sebevyjádření a pochopení druhého člověka. Aby pochopil hru, postavy, režiséra, zkrátka druhého člověka. Je třeba v sobě najít problémy druhého člověka – to by se dalo nazvat svého druhu metodou. Nemluvě o formálních záležitostech, které s tím souvisejí.