Hulvátství na úrovni

9. září 2010

Martyn Jacques, Adrian Huge a Adrian Stout. Čechům je netřeba příliš představovat, z kraje devadesátých let byli zejména na Žižkovsku tito Britové slavnější než kdekoli jinde na světě. The Tiger Lilies teď vyměnili Hospodu U vystřelenýho oka za Divadlo Archa a vracejí se tam co rok s jinou show. Tentokrát na prknech Archy připravují divadelní inscenaci s názvem Here I am Human!

Na webu Archy i jinde se dá dočíst o vašem představení leccos, ale jeho forma je tam nastíněna jen velmi matně. Jste kapela, takže předpokládám, že nepůjde o ryzí činohru, bude to tedy muzikál, kabaretní revue, improvizovaná performance, co vlastně? Ze všeho nejvíc se to asi bude podobat koncertu, pro představení jsme napsali patnáct písní a pauzy mezi nimi nejsou zas nijak přehnaně dlouhé, takže během nich nestihne proběhnout tolik děje. Na druhou stranu, půjde i o experimentální hudební divadlo, celá scéna bude stylizovaná v duchu, ve kterém se připravovaly divadelní inscenace na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, všechno bude hodně bílé. Což bude dnes asi docela zábavné, tehdejší avantgarda z pohledu dneška, vystavěná ale hlavně na hudbě.

V podstatě by mělo jít o přepracování Gargantuy a Pantagruela, což je klasický kus a umožňuje spoustu způsobů jak ho interpretovat, popřípadě dovyprávět. Měli jste od začátku jasno v tom, jakou formu vyprávění zvolit? Ta základní dějová linka je opravdu hodně vágní, co si budeme povídat. Takže jsme se chtěli zaměřit radši na to, co ten banální příběh obaluje, a vyšlo nám z toho, že nejlepší bude pojmout Gargantuu a Pantagruela jako příběh o otázkách hygieny a kosmetiky. Odstraňování chloupků, tělní tekutiny a tak. V představení se vyskytuje opravdu hodně tělních tekutin. Většina z nich bude ale pojatá tím reklamním způsobem, znáte to, modrá průzračná voda, co se vsakuje do buničiny. Celé představení je tedy vlastně o těle a o tom, jak ho udržet čisté. Zatímco naše hudba bude zase něco jako chvalozpěvy špíny. Stojíme tam vlastně proti sobě, autor a režisér jako zastánci depilace, tam řídí dva atraktivní mladé lidi a proti nim stojíme my, jako něco groteskně umazaného. Celé to představení je vlastně jako návodná lekce, kterou uděluje publiku doktor, který jim radí jak být krásný a chlupůprostý, a my mu to nabouráváme a halasně s ním nesouhlasíme.

Režisér Jiří Havelka a irský dramatik Jocelyn Clarke jako zastánci všeho čistého a krásného a vy jako zkažení chuligáni a sprosťáci. I když na této image pracujete už dlouhé roky, je vám to příjemné ve chvíli, kdy je to takhle vyhnáno do extrému? Upřímně řečeno, je nám to jedno. Kariéra muzikanta nějak plyne, lidi si na tebe utvářejí názor a vlastně jsme nikdy nedělali nic proto, aby si o nás mysleli něco hezkého, spíš naopak. A když jsme teď díky tomu všemu vystaveni na pódium jako vzor všech nectností, tak budiž. Někdy je dobré být polarizován.

02138027.jpeg

Narazili jsme na jména těch, se kterými na Here I am Human! děláte. Byl vlastně Jiří Havelka první český umělec, se kterým jste spolupracovali? Jste tady v Čechách skoro jako doma. Nikdy jsme předtím s nikým nespolupracovali, spíš jsme vystupovali po boku dalších českých kapel, hlavně ze začátku devadesátých let nám často někdo domácí předskakoval nebo my jemu. Někdy se stalo to, že se kapely promíchaly a na ten jeden večer si s námi někdo zahrál nebo naopak, ale nikdy to nebylo tak cílené a soustavné jako teď.

A jak se vám tedy společně pracovalo? Šlo to a jde to moc dobře. Užíváme si ten proces, na začátku bylo všechno hrozně chaotické a neučesané. Občas jsme z toho všeho měli radost na pódiu nebo na jevišti, ale věděli jsme, že aby to působilo dobře i na publikum, musíme na výsledném tvaru ještě hodně pracovat. Teď se právě nacházíme v bodě, kdy se všechno láme, věci už mají hladší průběh, práce nás baví čím dál víc, chaos ustupuje a vidíme už, jak by mohl výsledek na premiérových představeních vypadat. Zdá se, že všichni pochopili, o čem naše kapela je, a jsme správně zapojení do celé show. V minulosti se nám občas stávalo, že jsme naše spolupracovníky znerovzňovali a oni pak nevěděli, co si s námi na jevišti počít. To tentokrát nehrozí.

Nezní to, jako byste se na představení podíleli jen jako autoři patnácti písní, vaše úloha bude asi o něco komplexnější. Už v minulosti jste vlastně uvedli několik divadelních představení, ať už to byl Shocheaded Peter nebo Circa, cítíte se teď pořád ještě jako kapela, nebo spíš už divadelní spolek? Myslím, že jsme vždycky byli na divadlo napojení, a i když jediným výsledkem naší práce byly desky a koncerty a ne divadelní inscenace, už tehdy jsme se inspirovali pouliční operou, Bertholtem Brechtem.. Díky tomu jsme se taky ocitli mezi těmi dvěma světy a lidi, kteří třeba organizovali hudební festivaly, nás nikdy nezvali, protože v nás viděli komedianty. A na divadelní festivaly jsme se taky mockrát nepodívali, protože pro ně jsme byli zas kapela. Věci se začaly měnit, až když jsme se rozhodli uchovat si integritu tím způsobem, že když se účastníme nějakého představení, pořád fungujeme jako Tiger Lilies, kapela zapojená do dalšího dění na jevišti. Už se nevzdáváme této identity a nepřijímáme jiné role. Tak jsme se stali pro okolí přehlednější, snáze uchopitelní a řekněme, že je naše přítomnost na divadelních festivalech teď i víc žádaná. Když už všichni mají jasno v tom, co si o nás mají myslet.

Před třemi lety jste v Arše vystoupili s projektem Mountains of Madness, na kterém jste spolupracovali s Alexanderem Hacke z Einstürzende Neubauten a Danielle de Picciotto. Šlo o scénické čtení textů od H. P. Lovecrafta, kterým probublávaly samply, na plátně ho ilustrovaly projekce a vy jste je pak rozváděli do písní. Pro ty, kteří si stále ještě úplně nedovedou představit, co je bude na Here I am Human! v Arše čekat, můžete tyhle dva projekty srovnat? Jsou tady nějaké spojitosti po faktické stránce, jakože se třeba mezi skladbami mluví. Ale tím to asi tak končí. Tentokrát to bude mnohem fyzičtější, tělesnější, na jevišti bude víc pohybu a tance. Mountains of Madness byly spíš vyprávění doprovázené ilustracemi, oproti tomu, na čem děláme teď, to bylo o dost statičtější představení. Ty šílené obrazy, které to celé oživovaly, se všechny odehrávaly na plátně za námi. Tentokrát se to bude všechno dít kolem nás a před námi. Vlastně mi Here I am Human! nepřipomíná nic, na čem jsme dosud dělali, když už nic jiného, je to celé mnohem bělejší než cokoli předtím.

02138026.jpeg

Mountains of Madness se kromě Divadla Archa odehrálo ještě jinde po světě, v Berlíně, v Portugalsku a na mnoha dalších místech. Máte podobně kočovné plány i s Here I am Human! Doufáme v turné. Představení je vícejazyčné, máme k dispozici titulky, herci jsou schopní svoje role zvládnout i v angličtině. Jestli se nepletu, tak soubor má v plánu připravit za hranicemi Česka další představení někdy příští rok. Pokud tedy všechno dopadne, jak má.

Jako kapela máte za sebou jednadvacet let existence, za tu dobu jste vydali dvacet šest studiových alb, k tomu ještě několik živých nahrávek, a když se na to všechno člověk podívá v celku, drtivá většina vašich skladeb vypráví příběhy outsiderů, lidí co žijí na okraji společnosti, prostitutky, infikovaní feťáci, dekadentní depresivní klauni, šílenci, úchyláci. Asi se nedá očekávat, že by sedmadvacátá deska byla v něčem jiná. Tentokrát jsme při psaní hudby k Here I am Human možná trochu vykročili z našich zajetých kolejí, protože jsme se museli inspirovat knihou, ve které se objevují i jiné postavy než ty, které většinou máme v oblibě. Ale až budeme točit další desku, asi se zase vrátíme k našim hrdinům, kterým jsme už tak dlouho věrní. Jestli se na nadcházejícím albu bude dít něco nového, tak asi po muzikantské stránce. Trochu jsme obměnili nástrojové obsazení, hrajeme teď i na banjo a pár starých strunných instrumentů. V tomhle určitě dojde k posunu, ale tématický obrat o sto osmdesát stupňů nám asi nehrozí. Nehodláme natočit desku o úspěšných manažerech. Nebude to pocta Donaldu Trumpovi. I když počkat, to není vůbec tak pitomý nápad. Založíme nový hudební žánr, yuppie polku nebo tak něco. Album pojmenujeme jednoduše Success. No, nebo radši ne. Here I am Human! a postavy z něj budou asi v dohledné době tou nejvýraznější odbočkou ze směru, který jsme nabrali už dávno.

Here I am Human! tedy bude bílé představení o depilacích, můžeme čekat patnáct vašich nových skladeb, což už je jako lákadlo samo o sobě víc než dostačující. Našlo by se ale ještě něco, čím byste chtěli diváky přitáhnout a na co je upozornit? Je třeba pravda, že na pódiu bude živé prase? Ano, přesně tak. Dnes jsme se vlastně potkali poprvé. Vypadá to na velmi profesionální prase a zdá se, že spolu budeme dobře vycházet. I když z počátku z nás bylo trochu nervózní. Ve skutečnosti je to vlastně poměrně mladá prasečí dáma a má velmi vyvinutý cit pro hudbu. Když jsme začali hrát, tvářila se velmi přívětivě.

To bude pravděpodobně asi opravdu to nejneobvyklejší, co se na jevišti objeví, nebo ne? Máme ještě pár překvapení, sami jsme ještě neviděli pár z připravovaných vizuálních efektů, možná že přibudou nějaká zviřátka, rekvizitář se teď sháněl po vibrátorech a nějakých dalších předmětech, které se dají zasouvat do těla. Možná dojde i na nějakou interakci mezi těmito předměty a těly přítomnými na jevišti. Ale o tom už bych radši pomlčel, co když si tohle zrovna někdo čte a přitom třeba večeří.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.