Hospoda na konečné
Nad vchodem do prkenné boudy u tramvajové smyčky visí už léta amatérsky vyvedený nápis Hospoda na konečné. Křivé písmo ladí s celkovým vzhledem stavby, název je výstižný. Vozy elektrické dráhy se za boudou vskutku obracejí k návratu stejnou trasou, nebo zajíždějí do blízké vozovny. Prostě konečná.
K stánku, který tu kdysi provozoval národní podnik, přibyla po malé privatizaci další typizovaná buňka a nový majitel všechno dohromady podezdil, zastřešil a pobil palubkami v chatařském stylu. V podniku s nepřetržitým provozem pak několik let pulzoval život, sice nejnižší cenové kategorie, zato však barvitý. Veteráni galérky se tu přeli o data slavných amnestií, odkvétající krasavice utěšovaly čerstvé zkrachovalce, nezaměstnaní ubíjeli čas mezi podporami, zestárlí trempové si vyprávěli o stezkách, na které už nikdy nevyrazí, mravokárci klnuli poměrům a drobní šmelináři se poptávali, co kdo shání. Po půlnoci přijížděli z centra lidé bez přístřeší, aby se tu pomalu propíjeli k ránu. Svá místa pak přenechávali žíznivcům, kteří za jitřním douškem přichvátali první tramvají.
Člověk nemusel být zasažen básnictvím, aby rozpoznal, že nápis nad vchodem neznamená jen příslovečné určení místa, ale také metaforu, jež by báječně slušela nějakému hodně depresivnímu šansonu či blues. Tu náladu jsem si párkrát zašel dovnitř vychutnat, abych se maličko přiblížil múzickým kouzlům beznaděje. Jenže jsem si tam brzy začal připadat jako voyeur, který jen tak rekreačně okukuje lidské trápení.
Po polovině devadesátých let byl nonstop provoz zrušen, protože se tu v noci párkrát střílelo. V boudě se sice dodnes scházejí trosky osazenstva z časů, kdy byla svoboda ještě mladá a bezuzdná, ale hlavní roli má opět stánek s občerstvením pro spořádané cestující. Ti tu čekají na autobusový spoj do vsí, kde mají své domky, rodiny a zvířectvo, postávají venku u pultů a do podezřelých útrob je nenapadne ani nakouknout. Při čekání na autobus tam postávám s nimi, vždyť mám také práci, domov, rodinu, kocoura a psa.
Teprve letos v zimě mne do boudy na konečné zahnala sněhová vánice. V prázdné místnosti hřála naftová kamna a výhled z okna připomínal hory. Doupě zkrachovalců vyhlíželo jako chlapecká klubovna. Dokonce v něm nechyběla ani polička s notně očtenými svazky z edice Knihy odvahy a dobrodružství, kterou jsem kdysi hltal.
Z tak pěkné konečné nebylo kam spěchat. Začetl jsem se a nechal si ujet čtyři autobusy.
Nejposlouchanější
-
Zdeněk Svěrák: Posel hydrometeorologického ústavu. Komedie o jednom mystifikátorovi v důchodu
-
Imre Kertész: Člověk bez osudu. Svědectví malého chlapce o životě v nacistickém koncentračním táboře
-
Jean-Claude Brisville: Rozhovor pana Descarta s mladým panem Pascalem. Střet tolerance a nadhledu
-
Pavel Novotný: Babička. Osudy jedné svérázné, impozantní i groteskní stařeny
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka