Hladovka, nebo půst

Půst jako hladovka, tedy jako nátlaková akce, jako mechanický nástroj, kterým si vynutíme slyšení u nebeského dvora, půst jako truc a šprajc, pošetilé ultimátum typu nehnu se odsud, dokud nebude po mém - všechny tyto karikatury a deformace najdeme v hojné míře v dějinách křesťanství i jiných tradic. Zvláště oblíbená byla například pověra, že půst zaručuje nadpřirozenou ochranu před démony a zlými duchy, jako plexisklový štít, spolehlivě odrážející útoky všech upírů, zloduchů a vlkodlaků.

Značné popularitě se také těšila pohanská představa, že kdo týrá a ničí své tělo častými půsty, ba kdo se doslova přizabije tvrdošíjným odmítáním potravy, střádá si nehynoucí zásluhy pro život věčný. Posiluje a tříbí své duchovní bicepsy a stává se z něj svatý Superman.

Podobné omyly, pramenící často z duchovní pýchy a samolibosti, nejednou zamlžují skutečný, prapůvodní význam půstu. Půst člověku především umožňuje poodstoupit od každodenního provozu zaopatřování tělesných potřeb a pohnutek. Najednou má jakoby spoustu času, který normálně stráví jídlem nebo sháněním jídla. Svět vypadá trochu jinak, když se náš život přestane točit kolem chuťových buněk a obsluhování trávicí soustavy.

Půst nám takto umožňuje sestoupit ke stinným, smutným a truchlivým rovinám lidské existence, zakusit na vlastní kůži, jak se cítí chudí, hladoví a nuzní tohoto světa. Až když se nám příslovečně scvrkne žaludek, nahlédneme, jak nesamozřejmá je naše sytost, náš dostatek a přebytek. Teprve když máme hlad a žízeň, uvědomíme si, jakým zázrakem je chleba s máslem a pohár studené vody. Teprve když zakusíme nouzi a kručení v břiše, objevíme nesamozřejmost všech snídaní, obědů a večeří. A snad nás to něčemu naučí, snad se v nás rozhoří plamínek vděčnosti. Snad se necháme pohnout k radosti z každého jablka, hrušky, z mléka a sýra, ze všech nezasloužených darů přírody, kterými jsme obklopeni, a vůbec bychom nemuseli být.