HaDivadlo nabádá k hledání změny

Ivan Buraj se ve svých inscenacích na jedné straně snaží o určitou rekonstrukci realismu, na druhou stranu zkoumá každodennost osobních životů i provozu divadelní tvorby. „Jde o trilogii jakožto ucelenou cestu, která zkoumá současnost, nahlíženou perspektivou konce dějin, tedy jakéhosi bezčasí a hledání cest, jak se k dějinám a k tomu, jak měnit tento svět, vrátit.” Přenesení her do syrového a technicistního prostoru holešovického Studia Hrdinů podle režiséra dokonce umožnilo podtrhnout některé důležité momenty inscenací. Hostování HaDivadla v Praze také ukazuje úzké propojení a spolupráci obou alternativních scén, která by podle Buraje měla vyústit v podobnou přehlídku inscenací Studia Hrdinů v Brně.

Divák přechází od imitace k tušení

Jak u Eyolfa Henrika Ibsena, tak u Náměsíčníků (imitace a tušení) se v půlce představení mění režijní styl, což v obou případech evokuje přechod od efektního povrchu k myšlenkové hloubce nebo z jiné perspektivy od filmového prožitku ke skutečnému divadlu. Postava malého Eyolfka je pro Ivana Buraje především symbolem zvěcnění vztahů uvnitř nefunkčního manželství: „Oba partneři jeden druhého nakonec používají spíše jako projekční plátno pro svoje touhy nebo pocity oběti a izolovanosti.”

Divadelní adaptace filozofického románu Hermanna Brocha Náměsíčníci |foto: HaDivadlo

V první půlce Náměsíčníků zase klipovité fragmenty děje modernistického románu Hermanna Brocha spojuje mesiášské čekání na to, že „se něco musí stát, někdo musí přijít.” Naproti tomu druhá část, která má podobu na jevišti inscenované první čtené zkoušky, podle uměleckého šéfa zrcadlí situaci, kdy „má člověk potřebu někomu se plně oddat a důvěřovat mu, což samozřejmě nikdy není úplně možné.”

Na Strýčkovi Váňovi zaujala Buraje po letech, kdy se k němu čtenářsky vrátil, především aktivistická a ekologická linka v postavě Astrova. Vztah k přírodě a prostředí se stává symbolem mezilidských vztahů. Problémem postav je podle režiséra sobectví: „Nejsou schopny dostatečně komplexně vnímat realitu a mít empatii s druhými, což je činí čím dál nešťastnějšími.”

Kýč jako touha po jednoznačnosti

Královna duchů kritizuje moc. Ať už tu stávající, nebo tu minulou

• Upravit
• Smazat

Královně duchů od Elfriede Jelinek můžeme porozumět až teď. Jednoduše těch populistů je dneska tolik, že jsme si dovolili hru přenést do českého kontextu, říká režisér Ondřej Škrabal.

Kýčovitý postoj je podle Hermanna Brocha náhled na svět jako na něco uzavřeného a jednoznačně popsatelného, přičemž úkolem umění je podle něj jednoznačnost narušovat. „Všichni v sobě máme nějakou ranku nebo mezeru, která znamená, že realita, která nás obklopuje, nikdy nebude definitivně poznatelná. Díky této mezeře ale můžeme na druhou stranu prožívat fenomény jako lidství, protože tato zkušenost nás všechny propojuje,” dodává Ivan Buraj. Za představou, že to, co vnímáme jako přirozené nebo normální, je skutečnost, se podle něj skrývá spousta vytěsňovaných a neuvědomovaných konstrukcí.

Staré už neplatí a nové ještě nenastalo

Nová Mayenburgova hra Bang! v pojetí Divadla Letí je drsnou komedií o vzpouře bílého muže

• Upravit
• Smazat

Pouhé čtyři měsíce po světové premiéře v berlínské Schaubühne uvedlo na začátku listopadu Divadlo Letí české zpracování nejnovější hry jednoho z nejúspěšnějších německých současných dramatiků Maria von Mayenburga.

Při hledání budoucnosti je pro HaDivadlo zásadní návrat do minulosti, což dokazují dvěma připravovanými premiérami. Projekt '68 v režii J. A. Pitínského o bouřlivých událostech roku 1968 a „hypnokomunistickou” utopií Čevengur Adreje Platonova. Dramaturg HaDivadla Matěj Nytra k tomu poznamenává: „V Projektu '68 je pro nás důležité nahlédnout padesátileté výročí od tohoto revolučního roku jako určitý fenomén, jako heslo, a to skrze pohled na dění na Západě během Pařížského máje. Inscenace románu Čevengur na druhou stranu portrétuje až takovým švejkovským, kocourkovským pohledem první roky po Velké říjnové socialistické revoluci.”

Záznam celého ArtCafé včetně a hudby, kde hrajou hlavní roli bicí a kterou jako pozvánku na pražský festival Drum Days vybíral Zdeněk Přidal si můžete poslechnout zde: