Schází vám něco? Pořiďte si Strýčka Váňu v netradiční verzi

03609014.jpeg
03609014.jpeg
Brněnské HaDivadlo připravilo novou verzi hry Strýček Váňa od Antona Pavloviče Čechova. Tým kolem režiséra a uměleckého šéfa souboru Ivana Buraje hru přenesl do současnosti. Škrtů v předloze provedli divadelníci minimum, přesto slibují výraznou interpretaci vztaženou k dnešku.

Volba titulu může v rámci studiového divadla experimentálního typu vypadat poněkud neobvykle, ovšem její motivace plyne ze silného spojení Strýčka Váni s dobou, v níž se ocitáme. Tak to alespoň mladí tvůrci cítí. Je možné ještě rozumět životu? Má smysl se pro někoho obětovat? Jak žít se svými pravdami spolu s ostatními? Podobné otázky si kladli v HaDivadle.

Umělecký šéf Ivan Buraj se po několika autorských inscenacích vrací ke slavnému, pravidelnému dramatickému textu. Už klasická tragikomedie Strýček Váňa je mu ale zejména záminkou k interpretaci a hlavně - vztahuje se přes ni k dnešku. To je samozřejmě v pořádku, protože od této scény se nejen díky mladým divadelníkům očekává jakási rázná generační výpověď a současný pohled na divadlo.

03609017.jpeg

Posun Strýčka Váni do dnešních dnů Jistě si lze představit, co podobná transpozice znamená ve vizuálu inscenace. Výprava Jany Boháčkové a Lenky Jabůrkové využívá všeho, co nám dnešní doba nabízí. A tak se na scéně objeví kupříkladu tablet, z něj hraje písnička z kanálu Youtube, kdosi kouří elektronickou cigaretu, šňupou se zde jakési stimulanty. Babička Marina chodí v gumových crocsech, postavy jsou kostýmované dnešní módou. Daleko důležitější otázkou je ovšem to, zda podobný posun má nějaký smysl pro samotné sdělení inscenace.

03609015.jpeg

Inscenátoři chtěli zejména tímto způsobem publiku zřejmě ukázat mimo jiné, jak je Strýček Váňa nadčasovým textem. To ale není třeba, protože na to odpovídají samy neustále nové a nové inscenace této hry, po níž divadelníci rozhodně nesahají jako po povinné a nudné klasice. Tato výtečná tragikomedie vlastně podobnou divadelní advokacii nepotřebuje, pocity jejích směšných tápajících hrdinů jsou totiž ve sto dvacet let starém textu důvěrně známé i všem generacím stávajícím. Je to prostě stále moc dobře napsaná hra. Samozřejmě podobné řešení je tady zejména snahou o to, co znamená tento Čechov pro mladou generaci.

03609019.jpeg

Generační interpretaci Čechova připravil mladý týmRežisér Buraj se právě tím zasazením Čechova do dnešních dnů snaží o výraznou interpretaci. Faktem ale je, že ve výsledku vznikla velmi konzervativní, ukázněna a souměrná čechovovská inscenace. Prostě takový klasický Čechov. Což ale vůbec není špatně. Buraj hraje o světě divně „pinožících“ se individuí, světě, v němž každý hledá, argumentuje ale i útočí svojí pravdou. I proto místy hrdinové jakoby vystupují z dialogů a části svých replik říkají přímo do publika na mikrofon, jakoby stranou aktuálního dění. Někdy to funguje, jindy se podobné řešení stávají jen jistou režijní manýrou.

03609018.jpeg

Čechov klade nároky na režii stejně jako na herceBuraj měl šťastnou ruku, když angažoval dva protagonisty odjinud. Doktora Astrova skvěle hraje Robert Mikluš, jako středním věkem i jakousi chvilkovou emocí k Jeleně legračně zdrchaného muže. A právě tato ženská úloha vychází také zajímavě i hostující Lucii Schneiderové, která není jen unuděnou profesorskou paničkou, ale vnáší na jeviště jakýsi zvláštní neklid, ženy která skutečně moc neví po čem a po kom skutečně touží. Jinou výtečnou ženskou postavou je Soňa Táni Malíkové, která přesně vystihla onu dvojlomnost zdejších figur potácejících se mezi nudou a aktivitou. Burajova inscenace není ve výsledné podobě nijak obrazoborecká, jak bychom i od této scény očekávali, ale tady je to její přednost nikoliv nedostatek. Strýčka Váňu lze tedy ke zhlédnutí doporučit.