Gustaw Herling-Grudziński: Lunatický útulek

03168732.jpeg
03168732.jpeg

Příběh polského exilového spisovatele. Autor vypráví s jemnou ironií a zároveň s dokumentaristickou přesností o pokusu vytvořit v rámci Evropské unie jakýsi univerzální azyl pro duševně choré.

Pokus se měl uskutečnit poblíž vinařské vesničky Ombroso Toscano, ležící mezi Florencií, Sienou a Arezzem.

Autor byl požádán, aby se v počátcích existence tohoto zařízení účastnil setkávání s pacienty, ošetřovateli a lékaři jako tzv. rezident, tzn. jeden z několika pozvaných novinářů a spisovatelů, o nichž se předpokládalo, že o svém pobytu také napíší.

Gustaw Herling-Grudziński se narodil 20. května 1919 v Skrzelczycach u Kielců v jižní části Polska. V Kielcích v roce 1937 maturoval na gymnáziu.

Po dvou letech studií polonistiky na Varšavské universitě zasáhla do života mladého talentovaného kritika a esejisty válka. Účastnil se nejprve domácího odboje, pak přešel na někdejší polské území okupované Sověty s úmyslem dostat se na západ.

V roce 1940 byl zatčen NKVD a odsouzen na pět let do tábora nucených prací. Propuštěn byl v roce 1942 po dramatické protestní hladovce. Podobně jako většina jeho krajanů, kteří vyvázli ze stalinských lágrů, vstoupil Herling-Grudziński do vojska generála Anderse, které bojovalo jako součást britského Druhého armádního sboru. S ním prodělal rozsáhlé operace na Středním východě i celé italské tažení, včetně slavné bitvy u Monte Cassina. Za účast v této bitvě byl vyznamenán křížem Virtuti Militari.

Během války a těsně po jejím skončení publikoval Herling-Grudziński články, povídky a kritiky v polských periodikách, jež vycházely pod patronací Druhého armádního sboru.

V té době se také rozhodl pro dráhu exulanta. Spolu s podobně smýšlejícími polskými intelektuály založili počátkem roku 1946 v Římě Instytut Literacki a o rok později časopis Kultura.

Obě tyto aktivity – později přeložené do oblasti poblíž Paříže – měly klíčový význam pro záchranu polské kultury v dobách totality. Na sklonku 40. let se Herling-Grudziński přestěhoval do Londýna, kde spoluredigoval polské exilové noviny Wiadomości (Zprávy).

Tady v roce 1949 napsal v krátkém čase knihu, kterou spřádal v hlavě už od svého propuštění ze sovětského lágru – Jiný svět (vyšla v roce 1951 v anglickém překladu s předmluvou filosofa Bertranda Russela). V roce 1952 se autor potragické smrti své ženy, výtvarnice Krystyny Domańské, přestěhoval do Mnichovaa psal pro Rádio Svobodná Evropa. V roce 1956 se oženil s Lidií Croceovou, dcerou svého oblíbeného filosofa Benedeta Croceho a usadil se trvale v Neapoli. Spolupracoval s předními italskými časopisy a deníky.

V období těsně po válce vydal Herling-Grudziński esejisticky laděnou knihu Živí a mrtví, věnovanou svým „duchovním otcům“ Conradovi, Brzozowskému, Frydemu, Konińskému, Mickiewiczovi, Słowackému a Norwidovi.

V roce 1953 vyšly jeho úvahy o Rusku a komunismu nazvané Cesta do Barmy, po nichž následoval povídkový soubor Křídla oltáře a kniha Druhý příchod a jiné povídky a črty (1963), v roce 1969 kniha esejů o ruské literatuře a kultuře Upíři revoluce.

Vrcholným dílem Gustawa Herlinga Grudzińského je bezesporu dnes už šestisvazkový Deník psaný v noci, který vycházel téměř pravidelně na stránkách Kultury od roku 1971. Po roce 1989 vychází dílo Herlinga Grudzińského v reedicích i v nejrůznějších výborech, včetně Sebraných spisů, už v jeho vlasti.

Spisovatel, originální myslitel a humanista Gustaw Herling-Grudziński zemřel 4. července roku 2000 v Neapoli ve věku 81 let.


Účinkuje: Ladislav Mrkvička Autor: Gustaw Herling-GrudzińskiPřeklad: Helena StachováPřipravil: Jiří VondráčekHudbu vybrala: Wanda DobrovskáRežie: Markéta Jahodová