Gustav Vasa jako novodobá premiéra. Leopold Koželuh a jeho jediná dochovaná opera v Helsinkách
Opera českého autora o prvním švédském králi se možná vůbec poprvé hrála v sobotu 3. března 2018 v Helsinkách.
Vysíláme 7. dubna v 19:00 hodin.
V roce 200. výročí úmrtí skladatele Leopolda Koželuha se dočkalo novodobé premiéry dílo o osvobození Švédska z dánské nadvlády. Pozornost poutalo použití současných videotechnologií, které zasazovaly jednající postavy do konkrétních prostředí i animací v reálném čase.
Operu Leopolda Koželuha provedl dirigent Aapo Häkkinen s Helsinki Baroque Orchestra. Jakkoliv budily zvědavost scénické technologie, byla to právě hudba, na které všechno stálo. Helsinki Baroque Orchestra je těleso velmi solidní úrovně, které si dokázalo v poměrně velkém obsazení poradit s operou, která už nese spoustu rysů romantického uvažování.
O provedení Gustava Vasy za Koželuhova života nejsou jisté zprávy, takže se v Helsinkách dost možná jednalo o světovou premiéru díla. Opis partitury se dochoval v archivu pražské konzervatoře, na současném uvedení spolupracovalo České centrum ve Stockholmu.
Leopold Koželuh (1747–1818) byl klasicistní skladatel, věkem o něco starší než Mozart, ale hudba Gustava Vasy už se dívá spíš k Beethovenovu Fideliovi a místy je z ní slyšet i předzvěst Franze Schuberta či Carla Marii von Webera. Árie se vymykají schematickým repeticím se zdobením a připomínají spíš velké scény, jak je budoval ve svých vážných operách Rossini – závěrečné efektní pasáže v nich vyrůstají z postupně rozvíjeného recitativu. Meditace Gustava Vasy z úvodu druhého dějství nebo árie jeho matky ve vězení připomínají Fidelia se vším všudy – ve druhém případě i prostředím. Není úplně jisté, kdy opera Gustav Vasa vznikla, ale pravděpodobně to bylo paralelně právě s Fideliem.
Je vlastně paradoxní, jak je Koželuh zapomínaný a opomíjený autor. Z období klasicismu existuje samozřejmě strašná spousta zapomenutelné spotřební hudby, která vznikala jako na běžícím pásu a dnes už se nehodí ani za zvukovou kulisu, natož k vyvolání hudebního požitku. Koželuh byl ale vynikající autor své doby a patřil mezi špičku. I z dnešního hlediska pořád patří spíš mezi „grossmeistery“ než mezi kleinmeistery nebo dokonce zaměnitelnou dobovou vatu. A provázela ho sláva i oficiální uznání – v roce 1792 byl po Mozartovi jmenován do funkce komorního kapelníka a dvorního skladatele ve Vídni.
Romantický duch Gustava Vasy se ukrývá nejen v hudbě, ale také v libretu. To klade paralelu a zároveň i spor mezi osvobození země a vlastní matky. První švédský král se zde objevuje v idealizované podobě osvoboditele země. Jeho vlastenectví je podrobeno kruté zkoušce, protože dánský král drží v zajetí Vasovu matku Cecilii a posílá mu ultimatum: pokud Vasa zaútočí, jeho matka přijde o život. Tuto zprávu donese Vasovi nevlastní sestra jeho matky Kristina Gyllenstierna. Součástí zprávy je ale také matčina výzva, aby Vasa na její život nedbal. Vasa zaútočí, zvítězí a nakonec se setká i s matkou, kterou zachránila opět Kristina.
Aapo Häkkinen akcentoval romantický nádech hudby, vedl provedení emotivně a s důrazem na kontrasty. Spolehlivým základem byl orchestr a také sbor, který se neúčastnil hereckých akcí a zpíval čistě koncertně. Dobře vyzněla také Koželuhova instrumentační dovednost, zvlášť práce s dřevěnými dechovými nástroji a na svou dobu nadstandardně obsazenými žesti. Tři pozouny jsou zakomponované do orchestrálního zvuku unikátním způsobem.
Pěvecky táhly celé představení sopranistky Martina Janková a Helena Juntunen v roli Kristiny a Cecilie. Obě byly adekvátně obsazené co se týká hlasového typu – Janková se svítivým sopránem pro akční Kristinu, tmavší hlas Juntunen odpovídal zkušené a zkoušené ženě. Obě byly výborné při výstavbě dlouhých ariózních pasáží, které vyžadují promyšlenou práci s výrazem. Jejich hlasy se také dobře pojily dohromady.
Barytonista Cornelius Uhle jako dánský král poněkud doplatil na matněji napsanou roli, která ho odsunuje do stínu švédských postav. Slabým místem bylo obsazení role Gustava Vasy – tenorista Mario Zeffiri byl hlavně zezačátku mimo rytmus i intonaci, navíc se k roli švédského hrdiny nehodil ani barvou hlasu. Nemusel by to být zrovna hrdinný tenor, ale barytonovější zabarvení a větší objem by roli jednoznačně prospěly.
Sopranistka Tuuli Lindeberg měla jako strážný anděl Švédska velký samostatný výstup, který se poněkud vytratil – inscenátoři ji umístili hodně dozadu a vysoko nad jeviště. Efekt andělského zjevení z nebes se tím naplnil, ale zpěv se z takové dálky prosazoval jen těžko. Bylo to bohužel jen jedno z množství inscenačních nedopatření a chyb, i když většina z nich byla patrně dílem nezkušenosti.
Scénické řešení se z velké části odehrávalo na třech promítacích plochách, pěvci stáli před zeleným klíčovacím plátnem a hráli na kameru. Zloduch příběhu – dánský král Kristian II. – tak hned na začátku přicházel na jeviště skutečnými ulicemi Helsinek, prošel zákulisím hudebního centra Musiikkitalo, pod civilním kabátem odhalil kostým a mohlo se začít doopravdy hrát. Brzy se objevil také kompars, který při prvním náznaku možnosti svobody pro Švédsko začal mávat obecně srozumitelnými symboly země. Žlutomodré hokejové dresy se třemi korunami a zrzavé paruky s copy pro punčochatou Pipi byly schované v typické tašce IKEA, celá akce působila zábavně a svěže.
Byly to ale jedny z mála invenčních momentů inscenace. Režisér Ville Sandquist a tvůrce koncepce Erik Söderblom působili dojmem, že vlastně žádnou zastřešující koncepci nemají a s operou jako žánrem si vlastně nevědí příliš rady. Použili pozoruhodnou technologii, ale bezděky spíš poukázali na to, v čem všem může být zrádná.
Zásadně nedořešený byl rozpor mezi hraním do kamery a pro publikum. Pěvci obojí střídali, někdy hráli pro video a jindy vystupovali na divadelní jeviště. Oba typy herectví jsou úplně odlišné a režii se je nedařilo konsolidovat.
Systém práce, který nechává hrát pěvce v neutrálním prostředí do prázdna a potom dopracuje prostředí, připomíná Lucasovy Hvězdné války. Tady se pracovalo v reálném čase a bohužel zapracovala závada na technologiích: zpěv bez ozvučení se zřetelně zpožďoval proti promítanému videu.
Pěvci se díky videotechnologii ocitali většinou v historických interiérech, které se příliš neměnily. Jednalo se ponejvíce o dlouhotrvající statické záběry. Vlastně ani nebyl důvod použít tak složitou techniku na tak jednoduchá aranžmá.
Oživení přicházela s již zmíněnou procházkou Helsinkami, Kristianovým úprkem do podzemních garáží, nebo Vasovým soubojem s animovanými nepřáteli, který jako by se inspiroval v retro počítačových hrách.
Vypočítávat jednotlivosti je asi dále zbytečné, slouží spíš jako ilustrace faktu, že inscenaci chyběl sjednocující duch a cit pro míru. Když se hra se symboly Švédska opakovala v animované verzi během scény strážného anděla, působila už jako zbytečná parodie. Oblohu křižovaly stíhačky Gripen, na obláčcích se vznášel fotbalista Zlatan Ibrahimović nebo legendární telefon Ericsson. Tady už by neškodilo ubrat na ironii a vzít samostatné Švédsko aspoň trochu vážně. Finská produkce to ale viděla jinak.
Gustav Vasa je jediná dochovaná opera Leopolda Koželuha. Březnovou premiéru Gustava Vasy v Helsinkách zaznamenal finský i švédský rozhlas a snad se najde možnost uvést nahrávku také u nás.
Leopold Koželuh: Gustav Vasa, opera o třech dějstvích. Hudební nastudování – Aapo Häkkinen, koncept – Erik Söderblom, režie – Ville Sandqvist, videodesign – Emil a Artur Sallinen, kostýmy – Reija Laine. Gustav Vasa (Mario Zeffiri), Kristian II. (Cornelius Uhle), Kristina Gyllenstierna (Martina Janková), Cecilie, Vasova matka (Helena Juntunen), Margareta Vasa (Monica Groop), Sevrin Norrby (Niall Chorell). Helsingin kamarichuoro, Helsingin Barokkiorkestri. 3. 3. 2018, Musiikkitalo, Helsinki, novodobá premiéra.
