Guberniální sbírka lidových písní. Proč vznikla a jaký měla osud?

Bylo to za posledního císaře Svaté říše římské národa německého a prvního rakouského císaře Františka II/I., přesně před dvěma sty lety – roku 1819. Pár let po Vídeňském kongresu mocenský aparát rakouské monarchie pozitivně zareagoval na nápad, který se zrodil v prostředí vídeňské Společnosti přátel hudby. Jeho autorem byl Josef Sonnleithner (1766–1835), zakladatel společnosti a její první tajemník.

Nápad sbírat, tedy zapisovat lidové písně a tance lidu nedotčeného vyšším vzděláním, výtvory bez prokazatelného autorství, okolností, doby a místa vzniku, se paradoxně zrodil v dobách kultu velkých kompozic velkých mistrů. Vždyť neuplynulo ještě mnoho let od Mozartovy smrti a Beethoven měl před sebou 8 roků stále bohatého tvůrčího života. A navíc – o celou sběratelskou mašinérii se měl starat stát, úřady v rámci monarchie dokonce ty nejvyšší.

Jaký mohl být důvod tohoto neočekávaného obratu ke kultuře bezejmenných lidových tvůrců, muzikantů, jejichž kultura se dlouhou dobu objevovala pouze v kontextu vysoké kultury umělecké? A jaký byl nakonec osud sbírky, která měla vůbec jako první za úkol zapisovat i melodie písní a tanců, úkol nelehký i pro zkušené hudebníky? Byla výsledná česká redakce Bedřicha Diviše Webra (tzv. Kolovratský rukopis) jediným výsledkem sbírky? Kam se poděly další stovky zápisů lidového zpěvu českého lidu z počátku 19. století a doby ještě starší?

Historii skoro detektivní rozplétá tento cyklus Kontextů připravený ve spolupráci s Lubomírem Tyllnerem, pracovníkem Etnologického ústavu Akademie věd ČR.