George Grossmith: Z deníku pana Nuly

03315902.jpeg

Vybrané kapitoly z erbovního opusu klasika anglické literatury, vyprávějícího s žádoucím nadhledem o manželském páru dvou pravověrných Londýňanů z předměstí.

Poslouchejte na Vltavě od 16. února 2015 vždy v 9:30. Po odvysílání se jednotlivé díly četby objeví také na stránce Hry a literatura. Zůstanou tam vždy po dobu jednoho týdne.


S románem anglického komika, spisovatele, skladatele, herce a zpěváka George Grossmithe jsem se prvně setkal před rokem, kdy nakladatelství Leda vydalo jeho Deník pana Nuly. Přeložil ho (a nutno konstatovat, že mistrně) Antonín Přidal. A to už před lety, kdy dílko vyšlo v odeonské edici Čtení na dovolenou. „Grossmith mi byl tehdy nabídnut na zapřenou. Bylo to za normalizace, kdy jsem neměl nic. Deník proto vyšel na cizí jméno,“ říká k tomu Antonín Přidal. „V Anglii se tento opus řadí k humoristické klasice, vycházel nejdřív na pokračování v Punchi a vydává se dodnes. Dokonce byl zdramatizován.“

George Grossmith (1847–1912) se narodil v Londýně v rodině hlavního reportéra Timesů, lektora a baviče George (1820 až 1880) a Luisy Grossmithové rozené Weedonové. Roku 1855 nastupuje George junior do internátní školy Massingham House v Hampsteadu. Tam se učí hře na klavír a začíná s pantomimou. Po přestěhování rodiny do Camdenu studuje na North London Collegiate School. Otec z něho chce mít advokáta, George junior ale směřuje po dráze komika, baviče a humoristy. Ve dvaceti letech už naplno přispívá svými fejetony a glosami do londýnských novin, komponuje komické opery, hudební skici, písně pro klavír. V šestadvaceti letech se žení, vystupuje na turné, hraje amatérské divadlo. Všechny tyto zkušenosti v Deníku pana Nuly, prvně vydaném roku 1892, zúročil.

„Již týden jest tomu, co s drahou mou chotí Karličkou zůstáváme v našem novém domě zvaném U vavřínu v ulici Na Brickfieldce v Londýně-Hollowayi. Pěkný to příbytek o šesti místnostech, nepočítaje suterén a salonek s vyhlídkou do ulice. Před domem máme malou zahrádku a schodiště o deseti schodech vedoucí k hlavnímu vchodu, jenž mimochodem řečeno zůstává trvale uzamknut a zajištěn řetězem. Hopkins, Hobson a jiní naši dobří přátelé chodí vždy menším vchodem postranním, čímž šetří služebné cestu k hlavnímu vchodu, neodvádějíce ji takto od práce. I za domem máme pěknou malou zahrádku, svažující se ku dráze. Zprvu jsme se obávali, že vlaky příliš lomozí, avšak p. domácí nám sdělil, že zakrátko si toho přestaneme všímat, a slevil nám 2 libry z činže. Dali jsme mu za pravdu a krom pukliny v zadní zahradní zdi jsme nepřišli k žádné úhoně.

Jsem zaměstnán až v centru Londýna, a přijda domů z kanceláře, jsem nejraději doma. Kdyby člověk nebyl nikdy doma, nač by svůj domov měl? ´Domove, sladký domove,´ toť heslo mé. Večer jsem vždy doma. Někdy se beze vší obřadnosti zastaví náš starý přítel Hobson. Též Hopkins, jenž bydlí naproti. Drahá má choť Karolina a já je rádi vidíme. Chtějí-li se zastaviti, nechť se zastaví. Avšak Karlička a já se večer umíme obejít i bez přátel. O práci není nikdy nouze. Tu jest něco zatlouci, tam opraviti žaluzii, tu připevniti stínidlo, tam přiklepnouti tepich – vše toto svedu s dýmkou v ústech. Karlička mezitím nelení, přišívajíc knoflík na košili, opravujíc povlak či hrajíc gavotu Pro Sylvii na naše nové pianino (splatné do tří let), vyrobené firmou W. Bilkinson. Též se radujeme z toho, že náš syn Willie se tak dobře činí, jsa zaměstnancem jednoho bankovního domu v Oldhamu. Jen kdybychom ho vídali častěji. Nyní k mému deníku…“

03315898.jpeg

Touto předmluvou začínají bezmála dvě stovky stran vyprávění o spokojené a šťastné rodině Porterových, nepostrádajícího množství gagů i slovního humoru. Obojí skvěle sladěné nese třaskavé pointy nutící k dávivému smíchu. Napadá mě spojitost s jiným Přidalovým překladem, který rovněž převedl do podoby rozhlasové série, Pan Kaplan má stále třídu rád.

Překladatel k tomu říká: „Deník pana Nuly jsem překládal dávno před Kaplanem, přímá souvislost tedy žádná není. Bavila mě lehká parodie na rádoby vysoký sloh ve spojení s banalitami. Práce zábavná, ale nijak snadná, protože bylo třeba uhlídat přesné načasování slovných vtipů a vážit je tak, aby se nic nepřeťáplo a nešlo do křeče.“

Totéž platí i o natáčení osmidílné rozhlasové úpravy, které se herecky ujal Ladislav Frej. Grossmithův text není jen zábavnou férií, nese v sobě i cosi z kolektivní zkušenosti nás všech – že komický hrdina není hloupý hrdina a že komický neznamená odsouzený k posměchu.

„Jako každým rokem i letos nás pozvala Karliččina máti, abychom strávili vánoční svátky u ní. Na toto tradiční rodinné setkání se vždy velmi těším. Lupin však odmítl. Zcela ohromen, vyjádřil jsem svůj údiv a nevoli. Nato nás synáček obšťastnil tímto pokrokářským proslovem: ´Rodinných setkání o vánocích mám plné zuby. Jaký mají smysl? Někdo řekne: ,Ach, jaká škoda, že mezi námi není již strýčka Jamese, kterého zde ještě loni bylo.‘ A všichni začneme posmrkovat. Pak řekne někdo jiný: ,Už dva roky tetinka Líza nesedá támhle v koutě.‘ A znovu posmrkujeme. A nějaký zdrblý příbuzný řekne: ,Achjo, kdopak je na řadě teď?‘ A znovu všichni posmrkujeme a přejídáme se a přepíjíme, a teprve když se zvednu, přijde se na to, že nás bylo u stolu třináct.´“


Čte: Ladislav Frej

Autor: George Grossmith Překlad: Antonín Přidal Připravil a režii má: Michal Bureš

Připravila Olomouc.

Spustit audio
autoři: Michal Bureš, Tvůrčí skupina literárně-dramatické tvorby