Gagarinova ulice

25. březen 2003

Velice zajímavý název ulice, co říkáte? Kde by se mohlo objevit toto zajímavé označení? Někde v Moskvě, v Petrohradu nebo dokonce v Bajkonuru? Ne, ne, nemiřte na východ, jde o skutečnou ulici v Lumphinansu ve skotském hrabství Fife. Ta je ostrůvkem radikálně levicových názorů, což osobně poznal sám autor a inspirován napsal hru.

S režisérem Ivo Krobotem jsem se setkal ve zkušebně Činoherního klubu v Praze. V současnosti tady připravoval velmi zajímavou inscenaci hry skotského autora Gregoryho Burka Gagarinova ulice. Proč se rozhodli uvést na jeviště zrovna tuto látku?

Odpověď bude trochu prozaičtější, než by mohlo na první pohled vypadat. V podstatě jde o náhradní řešení. Původně jsem se několik měsíců pečlivě připravoval na Poručíka z Inishmooru od Martina McDonagha, jehož Osiřelý západ u nás režíroval kolega Sokol, za což získal před nedávnem ocenění. Já se chtěl na podobné téma podívat z hlediska jiné generace, parodovat téma až příliš, aby tvrdost fyzická, slovní a situační nebyla tak silná. Ale titul měli optovaný tvůrci ze Švandova divadla na Smíchově a my museli ustoupit. Potom jsme intenzivně přemýšleli a oslovili naše nejbližší spolupracovníky. František Frohlich nám řekl, že právě překládá velmi zajímavou věc, která měla úspěch ve Velké Británii a postupně po celém světě. Tam vyšel ten impuls k, myslím, velmi důstojnému náhradnímu řešení. Příznačné je, že jsme se do té látky zamilovali, člověk to musí nakonec brát jako svoje dítě.

Ivo Krobot,režisér

Když se podíváme na herecké obsazení - slyšel jsem, že Pavel Kikinčuk a Marek Taclík vytvořili velice zajímavou dvojici v inscenaci Gagarinovy ulice. Jak byste ohodnotil průběh zkoušek, jste spokojený?

Dobré je mluvit o všech čtyřech hercích. V proporcích má nejvíc prostoru Marek Taclík a Pavel Kikinčuk, ale i ty dvě další role, které jsou rozlohou menší, jsou významově velmi důležité - hrají je jako host Zdeněk Maryška a Michal Zelenka, který vytváří roli naivního člověka. Ten ve hře vystudoval politologii, takže se do role promítají názory autora, který rovněž vystudoval ekonomii a politologii. Tento mladý člověk bez praktických znalostí o životě, ale plný teoretických myšlenek, je v konfrontaci s jinými lidmi, vzdělanými dělníky. Oni se snaží protestovat proti svému postavení, ale nevidí žádné východisko. Na základě těchto debat vznikne podivná situace, protože na sebe strhnou pozornost tím, že cítí ten tlak mezinárodního kapitálu.

Marek Taclík

Když už jsme u děje - jak pokračuje dál?

Jde vlastně o konfrontaci čtyř různých životních postojů. Vše má jednoduchou pointu - do fabriky má přijet člen vrcholového managementu, údajně Japonec. Oni se ho rozhodnou demonstrativně unést z hotelu, chtějí upozornit na to, že dělnictvo je vykořisťováno a dělníci sami nemají kontakt s tím, kdo je vykořisťuje. Dojde ke komické situaci, že to není Japonec, je to člověk, který vyšel z jejich prostředí a postupně se vypracoval v životě až do této vrcholové funkce. Takže najednou se jim ten plán, který si urputně vymysleli, rozpadá na spoustu komických situací. Bohužel vše končí tragicky, protože zjistí, že jejich teorie neplatí. Unesený ekonom, člen managementu jim lapidárně vysvětlí, že na to jdou velmi špatně. Oni to nezvládnou, protože nejsou na takové úrovni, aby dokázali pochopit jisté souvislosti. Neudrží poraněnou ješitnost a dvě základní postavy zabijí ty dva zbývající.

Sám autor Gregory Burke se vyjádřil: "Chtěl jsem napsat o ekonomii a chtěl jsem napsat o mužích. Tak vznikla Gagarinova ulice. Komedie." Je to tak, režíroval jste opravdu komedii?

Naším ideálem by bylo, aby to celou dobu vypadalo, že jde jen o legraci. Že si kluci v nějakém podivném skladišti nějaké fabriky povídají o různých věcech. O ženských, špičkují o intelektuálních věcech a tradičně jako lidi z Ostrovů nemají rádi Francouze, mají tedy na paškálu Sartra a celou podivnou Evropu. Vyvine se z toho něco úplně jiného, ale to až na závěr. Přes spoustu tvrdých věcí jak v textu ( vulgarismů atd.), přes to, že zůstanou dvě mrtvoly, je to, myslím, velmi humánní hra, která se snaží dopátrat cestu, jak ze zmatku současného světa lidi dostat. Až tak, že použijí prostředky v podstatě negativní, jako násilí, únos, což, jak si myslí, by jim mělo pomoci k možnosti pohnout současným stavem věcí. Ale pokud lidi mají jiné životní spektrum, pokud jsou vzdělaní, nemusejí dělat násilí, i když jsou pod primitivním tlakem okolí. My se budeme snažit, aby vše bylo divadelně zajímavé, ale zároveň, aby bylo jasné, že nejde o jediné východisko z problémů. Je dobré taky upozornit, že hra je velmi zajímavě napsaná, trochu proti tomu, jak má vypadat zápletka, kdy co má vrcholit atd.

Marek Taclík a Pavel Kikinčuk

Čím si vysvětlujete popularitu té hry? První čtení proběhlo v Edinburghu na divadelním festivalu a poté se přes inscenování v Londýně dostala do celého divadelního světa. Čím oslovuje lidi v Evropě a čím může ovlivnit české diváky, kteří zažili provedení levicové teorie do praxe?

Je důležité vědět, že autor prožil 16 let svého života na Gibraltaru. A on používá motivy tohoto zajímavého prostředí - zvláštní rvavost přístavních měst, míchání krve, divná atmosféra - zkrátka divokost situací. Druhá věc je jazyková rovina - lidi tam mají jiný akcent, používají námořnický slang a slovník nevěstinců. A co bude korespondovat i u nás - velice upřímná snaha z pozice těch 4 lidí s různou intelektuální výbavou, prehistorií osobnosti a rozdílným zázemím rodiny pojmenovat ten současný zmatek v civilizaci. Jde o nadčasový moment a svědčí to o tom, že téma bylo v Británii očekáváno po velmi tvrdé coolness dramatiky. Tato divadelní záležitost má jakousi líbeznost a poetičnost. Pro nás bude velmi zajímavé, že jak oni teoretizují o socialismu a nemají o něm představu, tak my můžeme na to nahlížet jinýma, znalejšíma očima. Situace, která je tam, nás pomalinku dohání, a věci, o kterých psal v 60. a 70. letech Harold Pinter, začínají být i pro nás dnes aktuální.

Co myslíte, že začíná být pro nás právě teď aktuální?

Ti podivní, zvláštní bohatí manageři a třicetiletí šéfové bank, kteří zažívají děsivé krize, tomu jsme ještě před pár lety nerozuměli a teď víme asi o čem to je, když to pozorujeme. Tématem Gagarinovy ulice je jakýsi nesouhlas s tím, co se u nás děje, že nevíme, kdo s námi hýbe, ta nepřehlednost, nepojmenovatelnost mezinárodního kapitálu. Lidi si nedokáží toto vše pojmenovat a ve hře padají velmi přesné definice, třeba co jsou to peníze, které už nejsou vůbec reálné. Létají někde v monitorech na burze. A zloději, kteří kradou miliardy, se chechtají nám, pitomcům, kteří jedeme po sobě kvůli padesáti librám. Myslím si, že český divák se s tím ve spoustě situací bude identifikovat, protože tak věci probíhají.

Fotografie ze zkoušky

Jak se cítíte před samotnou premiérou? Jste spokojený?

Herci k látce přistupovali velmi zodpovědně, všichni jsou velmi talentovaní. Základní tvar máme, ale jde jen o první část té práce. Budou ještě první asi čtyři reprízy, kdy podle různého typu publika budeme vědět, jek lidi reagují. Zda vše funguje jako komedie, která nahání trochu husí kůži, kde se ukazují jiné, závažnější věci. Ale práce sama o sobě, která už proběhla, byla cenná a myslím, že nám výsledek potvrdí naši snahu.

autor: David Ašenbryl
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?