Friedrich von Schiller: Fiesco a jeho janovské spiknutí. Republikánská tragédie

V první polovině sedmdesátých let osmnáctého století vzniká po celém tehdy rozdrobeném Německu podivuhodné hnutí. Všude jsou roztroušeny skupinky mladíků, všichni cestují, navštěvují se, hádají se a zase usmiřují a znovu jeden druhého přísně kritizují. Často to úzce souvisí s politikou a neméně často s nějakými paními a dívkami. Žijí naplno a naplno i tvoří – píší. Jednotný program neexistuje, společná je touha skoncovat se starými pořádky.

Po mladých géniích, jak sami sebe nazývají, zbudou převážně dramata. Po jednom dramatu z pera Friedricha Maximiliána Klingera dostane hnutí i název – Sturm und drang. Nejslavnější a dodnes hojně hrané kusy hnutí ale napsal Friedrich von Schiller. Za návštěvu premiéry svých dnes už kultovních Loupežníků musel do vězení. Ale ještě před tím stihl mannheimskému divadelnímu intendantovi Dalbergovi předat další hru – Fiescovo spiknutí.

Jak píše Thomas Mann, „je v Schillerovi věčné chlapectví, rozkoš z dobrodružství a psychologické senzačnosti, extrému, z příšerné ctnosti a vznešeného zločinu, fantazie, která se vznítí nepojmenovatelnou velikostí zisku královské koruny, dějinami lidských omylů a neobyčejných selhání charakterů, dějinami podivných spiknutí a vzpour, intrikami jezuitů, inkvizicí, Bastilou, a obětí her Štěstěny“. Friedrich Dürrenmatt napsal, že v Schillerových hrách „existuje (...) nepodmíněný svět vytvořený z železných zákonů, mezi jejichž setrvačníky běží úzká a přísná stezka svobody“.

Schiller od začátku své tvorby cítil, co diváci chtějí. Své dramatické dovednosti neustále zdokonaloval a zároveň duší zůstal oním chlapcem, když napsal Goethovi o své pozdější hře Marie Stuartovna: „Přísahám, bude to efektní a publiku se to zařeže do duše.“ Platí to o většině jeho her.