Friedrich Schiller: Úklady a láska

11. června 2011 uvádíme na vltavském rozhlasovém jevišti po Johannu Wolfgangu Goethovi dalšího velkého německého básníka; Goethova přítele a mladšího souputníka Friedricha Schillera. Z jeho raných her vybíráme tentokrát tragédii Úklady a láska, v rozhlasové inscenaci Přemysla Pražského z roku 1953 s výborným hereckým obsazením – Václavem Voskou, Bedřichem Karenem, Karlem Högerem, Vlastou Fabiánovou, Zdenkou Baldovou a dalšími skvělými herci.

Ve své slavné přednášce Divadlo jako mravní instituce proslovené roku 1784 zformuloval Friedrich Schiller, jaké by mělo být poslání dramatického umění a můžeme se domnívat, že při tom vycházel z autorských zkušeností s uvedením a přijetím svých prvních tří her Loupežníků, Fiesca a Úkladů a lásky. Posledně jmenovaná tragédie (původně nazvaná podle hlavní ženské hrdinky Luisa Millerová) měla v mannheimském divadle premiéru ve stejném roce -15. dubna 1784.

Nejen původní název hry, ale i žánr rodinné měšťanské tragédie, připomíná o deset let starší a velmi ceněnou Lessingovu Emilii Galotti. Stejně jako u Lessinga i v Schillerově hře zaplatí počestná měšťanská dívka svým životem za zájem, který vzbudila v mocném šlechtici. Tragédie Úklady a láska však nabízí příběh s mnohem komplikovanějšími a tedy modernějšími hrdiny. Rozporuplně nejednoznačný je především Ferdinand, jehož láska k chudé měšťanské dcerce Luise je také projevem osobní vzpoury proti všemocnému otci. Prezident von Walter, zvyklý prosazovat svoje zájmy bezskrupulózními intrikami, se ovšem na Ferdinandovy city neohlíží, ale rozhodne se ho tvrdě přivést k rozumu vynuceným sňatkem s Lady Milfordovou - jakoby chtěl synovu vzpouru potlačit s exemplární přísností. Luisa si na rozdíl od Ferdinanda hloubku společenské přehrady, která milence navzájem dělí, uvědomuje mnohem realističtěji. Možná tuší, že z piedestalu, na který ji postavila Ferdinandova absolutní láska, ji intrika prezidenta von Waltera a jeho tajemníka Wurma snadno svrhne dolů. Triumfovat nad světem mocenských intrik mohou nakonec Ferdinand a Luisa jen svou smrtí.

„Umělec je synem své doby, ale běda mu, když je zároveň jejím odchovancem nebo dokonce oblíbnencem. … Jak se uchrání umělec pře zhoubami své doby, které na něho dotírají ze všech stran? Když pohrdne jejím soudem. Nechť hledí vzhůru za svou důstojností a zákonem, nikoli dolů za štěstím a potřebou.“ Friedrich Schiller, Listy o estetické výchově, 1795

Schillerovu tragédii v překladu Vladimíra Šrámka nastudoval režisér Přemysl Pražský v roce 1953. Inscenace nabízí zajímavé obsazení Václava Vosku jako Ferdinanda, Blanku Hlavovou jako Luisu, Bedřicha Karena jako prezidenta von Waltera, Vlastu Fabianovou jako lady Milfordovou, Karla Högera v roli intrikánského tajemníka Wurma a další herce.

Po odvysílání nadjete hru k poslechu od 12. do 18. června na stránce Hry a literatura ve streamu.

autor: ČRo Vltava
Spustit audio