František Vláčil / Život a dílo. Putování za příběhy filmových básní

Vybrané ukázky pocházejí z téměř devítisetstránkové monografie filmového historika Petra Gajdošíka František Vláčil: Život a dílo (Camera obscura, 2018), která byla v loňském roce nominovaná na knižní cenu Magnesia Litera pro objev roku. Kniha přináší komplexní a maximálně podrobný obraz Vláčilovy pozoruhodné životní a profesní cesty a detailně zachycuje genezi všech Vláčilových realizovaných i nerealizovaných filmových prací, nejen z oblasti hrané filmové tvorby, ale i tvorby dokumentární.

Vláčilovy filmy mi otevřely bránu kinematografie nejen jako umělecké formy, ale jako vztahu ke světu vůbec.
Petr Gajdošík

Petr Gajdošík svým opusem završil svůj třicet let trvající zájem o mimořádného solitéra československé kinematografie. Knize předcházel kolektivní sborník Marketa Lazarová. Studie a dokumenty (Casablanca, 2009), jehož byl editorem.

Čtěte také

O Františku Vláčilovi poprvé komplexně a objektivně aneb Splacený dluh velkému režisérovi

O svém vztahu k Vláčilovi říká: „Vláčilovy filmy mi otevřely bránu kinematografie nejen jako umělecké formy, ale jako vztahu ke světu vůbec. Nejvíce souzním s pohledem režiséra Jaromila Jireše, který řekl, že se o rozbor Vláčilových filmů nepokouší, protože jich má většinu tak rád, že by šlo spíše o vyznání. Ve své knize jsem chtěl tedy přinést především jakýsi druh ‚svědectví‘ a napsal jsem ji vlastně proto, že jsem celá desetiletí marně čekal, až ji napíše některý z našich renomovaných filmových historiků.“

O tom, že kniha a Vláčilovo filmové dílo jsou stále živé, svědčí například třídenní minipřehlídka Cesta do hlbín Vláčilovej duše, která se za účasti autora a představitelky filmové Markety Lazarové Magdy Vašáryové uskutečnila 5.–7. února v Nových Zámcích, slovenském Městě kultury roku 2020.

K filmu na rozkaz

Mnohého posluchače překvapí, že profesní cesta bytostného filmaře Františka Vláčila, tohoto „básníka stříbrného plátna“ a „krále českého filmu“ původně k filmu vůbec nevedla. V krátkém dokumentárním portrétu svého dvorního kameramana Františka Uldricha V síti času z roku 1989 Vláčil říká: „Už můj vstup do kinematografie byl poněkud neobvyklý a není zcela typický pro mé kolegy, kteří měli buď FAMU, anebo byli žáky nebo pomocnými režiséry předních režisérů naší generace. Na rozdíl od nich jsem se k filmu dostal na rozkaz ministra národní obrany, který mě povolal k dlouhodobému vojenskému cvičení. Ačkoliv jsem velmi usiloval, abych se dostal zpět k povolání, které jsem studoval v Brně, už to možné nebylo a u filmu jsem zůstal.“

Čtěte také

Život a dílo Františka Vláčila jedno jest, říká autor první monografie o českém filmovém básníkovi

Mladý Vláčil nejprve studoval Vysokou uměleckoprůmyslovou školu v Praze a posléze dějiny umění a estetiku na Masarykově univerzitě v Brně. Odmalička toužil především malovat a výtvarné pojetí filmu, jak o tom svědčí jeho proslulé, dopodrobna rozkreslené technické scénáře, pro něj bylo zcela zásadní.

Urputný režisér

Vojenský výcvik a práce na instruktážních a dokumentárních filmech pro Československý armádní film však začínajícího režiséra zocelily a připravily na pozdější martyrium při natáčení v drsných přírodních podmínkách a možná i na „schvalovací kolečka“ a striktní pokyny dramaturgů oddaných komunistické straně. Nesmírně zajímavou rovinou Gajdošíkovy knihy je právě vhled do provozu zejména Československého filmu. Zásahy dramaturgů si mnohdy vyžádaly několikeré přepracování literárního i technického scénáře, poměry se zhoršily zejména po srpnu 1968 a nástupu ústředního barrandovského dramaturga Ludvíka Tomana.

Zvláště dobrodružné peripetie, byť ne dosud ideologického charakteru, Vláčil zažil při natáčení Markety Lazarové (1967). O jeho nebývalé urputnosti svědčí například vzpomínka režisérky Drahomíry Vihanové, tehdejší studentky FAMU, která režiséra sledovala při instalaci rekvizity slunce na speciálně postavené konstrukci: „Bylo to svízelné natáčení – muselo se čekat na slunce, konstrukce byla těžko ovladatelná. Postupně všichni ze štábu odpadávali a on se lopotil se šmouhatým sklem sám. Dodnes mi utkvěl v mysli obraz Vláčila, jak se rve se svou vnitřní představou, absolutně sám, osamělý běžec – a ostatní nejsou schopni, a často ani ochotni, běžet s ním. Tehdy jsem si uvědomila, jak veliké je jeho osamocení.“ Mohl-li však Vláčil relativně svobodně tvořit, v dialogu s dílem se jeho osamocení vytrácelo.

Od Léku k Mágovi

Rozhlasové Osudy vzhledem k rozsahu původní předlohy bohužel nemohou být než pouhým pečlivým výběrem kapitol, které Vláčilův nesmírně bohatý a dramaticky vypjatý život pokrývají alespoň v úhrnu, od prvního samostatně natočeného osvětového černobílého snímku Lék č. 2357 z roku 1950 až po poslední barevný celovečerní film Mág z roku 1987, zobrazující život Karla Hynka Máchy. Vzhledem k rozsahu monografie bylo nutné vynechat především detailní údaje o rozpočtech, komentáře k hereckému obsazení či citace domácí a zahraniční kritiky. Klíčové ohlasy jsou však i v našich Osudech zachovány. Ve výsledku jde spíše o „příběhy Vláčilových filmů“.

Psáno pro Týdeník Rozhlas.