František Kupka: Maluji, ano, ale jen pojetí, chceš-li synthese, akordy a podobné
Po třiceti letech připravila Národní galerie Praha ve Valdštejnské jízdárně rozsáhlou retrospektivu díla Františka Kupky (1881–1957) představující všechny aspekty jeho tvorby. Na Vltavě při této příležitosti uvádíme kompozici o životě a díle tohoto průkopníka abstraktního umění. Poslouchejte on-line po dobu jednoho měsíce po odvysílání.
Díky spolupráci Národní galerie v Praze s francouzským Reunion de musées nationaux Grand Palais a Ateneum Art Museum v Helsinkách se podařilo sestavit jedinečnou sbírku olejomaleb, prací na papíře, tiskovin a dokumentačních materiálů.
Výstava prezentuje zásadní díla z muzejních i soukromých sbírek z celého světa. Vedle děl ze sbírek Národní galerie jsou k vidění četné práce ze sbírky pařížského Centra Pompidou, newyorského Guggenheimova muzea nebo vídeňské Albertiny.
Anna Pravdová, kurátorka
Anna Pravdová: Chceme připomenout, že jsme bývali otevřenou a kosmopolitní zemí
V současné době v pařížském Grand Palais probíhá velká retrospektivní výstava průkopníka abstraktního malířství Františka Kupky, která se na podzim přesune do Valdštejnské jízdárny v Praze.
Český rozhlas Vltava při této příležitosti uvádí reprízu pořadu, který jeho autor Jiří Kamen nazval František Kupka: „Maluji, ano, ale jen pojetí, chceš-li synthese, akordy a podobné.“
V kompozici o životě a díle průkopníka abstraktního umění vystupuje mimo jiné historik umění Vojtěch Lahoda, výtvarné kritičky Noemi Smolik a Ludmila Vachtová a další. Pořadem „prostupují“ ukázky z kupkovských textů spisovatele Richarda Weinera nebo básníka J. S. Machara. Ze záznamu z roku 1946 posluchači uslyší malířův hlas uvažující o výtvarném umění a jeho budoucnosti. Zaznívá hudba Gustava Holsta a Bohuslava Martinů.
Tvůrce Kosmického jara a Amorfy (medailon malíře Františka Kupky)
Nejoblíbenějším akordem se stává červenomodrý, vycházející z pocitu největšího barevného barevně světelného napětí. Tento akord nejlépe slouží dematerializaci objemů a souzní také se zájmem o barevná okna katedrál.
Miroslav Lamač
Pohlížíme-li na hvězdy rozseté po nočním nebi, opakujeme si velmi často, že vše, co existuje, je snad jenom souborem bodů. Ohromný prostor, jenž – jak líčí astronomie – je zabydlen slunci a družicemi, prstenci, mlhovinami a kometami, to jsou pro naše oči jenom zářivé body. – A zase pozorujeme-li mikroskopem jisté malé body, proměňují se našemu zraku v těla a v článkové organismy, jež, jak předpokládáme, jsou složeny z nekonečného množství molekul a atomů. – Nepociťoval-li člověk od nepamětných dob potřebu spojovati čarami hvězdy rozseté v kosmickém prostoru? Kolik bodů, tolik očí, jimiž prostor na nás číhá.
František Kupka: Tvoření v umění výtvarném
František Kupka byl stejně podivuhodný člověk jako umělec. Jeho bezmála románový životní příběh je bohatý na překvapivé obraty osudu a totéž platí o vývoji jeho díla. V Praze prý byl Kupka vlastencem, změnil si křestní jméno na Dobroš – aby to znělo alespoň trochu jako Aleš – a snad nějak pojil to, co se učil ve škole, s Mánesem a slovanstvím; dlouho jej také zajímal folklór. Mánes byl Kupkovým idolem, jeho portrét visel v ateliéru až do smrti, napsal Miroslav Lamač.
„V roce 1886 až 1887 ocitl jsem se v Praze na malířské akademii. Bylo tam všecko tak oficielně fádní, že to nestojí za řeč. Po čtyři leta dostával jsem rok co rok školní ceny, a chudák Mařák byl mi velice přízniv a jako rektor akademie vystavoval mě jiným za vzor pilnosti. Mělť zálibu v mých docela mánesovských komposicích. V té době zaměstnávalo mě až náruživě vyvolávání duchů. jednou jsem viděl Manesa, opravdu viděl zcela materielně před sebou, rozmlouval jsem s ním a on mi kýváním hlavy odpovídal. Ostatně jsem podnes přesvědčen, že Manesovo ego existuje při úplném sebevědomí.
V tom čase jsem málo jedl, pil mnoho kávy a čaje, čímž se mozek můj musil ocitnout v jakémsi nepořádku. Chtěl jsem se např. stůj co stůj setkati se zbožňovaným Maňasem kdesi na staroslovanských mohylách… Stal jsem se mediem okultistického kroužku v Praze. Únava nervů, znetvoření morality, ztráta času… (J. S. Machar jako autor „Kupkovy autobiografie“)
Obvykle bývá zdůrazňován Kupkův život v Paříži, ale jeho život a umění ovlivnily i vídeňské pobyty. Ve Vídni se zrodil František Kupka intelektuál a knihomol, chtěl se vyrovnat vídeňské duchovní elitě: četl Bergsona, Platóna, Paracelsa, Nietzscheho. Ve Vídni se seznamuje s německým malířem a theosofem Karlem Diefenbachem a na čas vstupuje do jeho umělecké a duchovní komunity v Hüttelsdorfu. Stává se přísným vegetariánem a každý den pravidelně cvičí, což dodržuje celý život.
V habsburské metropoli se živí hlavně portrétními zakázkami. Přivydělává si i jako spiritistické médium. O spiritismus se jako rodák z východních Čech malíř vždycky zajímal. A tady také maluje obraz „Poslední sen umírajícího Heinricha Heina“, který má obrovský úspěch.
Po ranní sprše cvičím v zimě v létě zcela nahý v zahradě. Vykonávám je jako modlitbu, jíž se obracím k vycházejícímu slunci, tomuto velikému ohňostrůjci, v krásné roční době za zpěvu ptáků a proniknut jsa v celém těle vůněmi a světelnými paprsky; žiji tak nádherné okamžiky, vyzdobené nuancemi, řinoucími se z titanské klaviatury barev.
František Kupka
Ve Vídni se potkával se svým velkým přítelem, básníkem J. S. Macharem, který tam v časech dunajské monarchie pracoval jako bankovní úředník. Kupka navrhoval obálky Macharových knih, básník zase napsal Kupkův životopis v první osobě!! „Slýchal jsem také, že pravým otcem mým byl kněz… Když jsem byl sedlářským učedníkem, řekl mi jednoho dne můj pan mistr: „Ty, Francku, řekni mi upřímně, co z tebe bude? Do tohohle řemesla dávno nepatříš, vůbec tvůj táta byl flanďák a ty máš něco po něm. Studovat jsi měl!“
Jako Kandinskij analyzoval Kupka uspořádání, funkci a význam bodu, linie, roviny a barvy. Jako výrazový prostředek univerzálních hodnot musí každý výtvarný prvek být použit způsobem odpovídajícím jeho funkci. V korespondenci se podepisoval jako symfonik barev.
Názvy Kupkových obrazů připomínají básnické obrazy
Amfora – Dvoubarevná fuga, Kosmické jaro, Teplá chromatika, Sólo hnědé čáry, Příběh o pestících a tyčinkách, Tvar oranžové, Promenáda bílé čáry, Bílé rytmy na černé, Ocel pije, Ocel kvete, Synkopovaná sklenice piva.
„V Kosmických jarech a Tvoření se rozvíjení kosmických rytmů obohacuje o nové motivy související se vciťováním do procesů, s nimiž se umělec seznamoval při studiu biologie a geologie,“ píše o malíři Miroslav Lamač. „Prostor obrazů a zaplňuje barokním bujením drobných forem, v nichž ožívají bizarní útvary skal z pobřeží Bretaně, stejně jako překvapivý svět tvarů a barev viděných pod mikroskopem. To vše je spojeno v univerzální, zvláštním způsobem oživené pulsující hmotě proměnlivého charakteru. Kupkova „pralátka světa“ tu krystalizuje, teče, tryská, chladne, tuhne, a opět bobtná, nadouvá se, vzpíná, vznáší, plyne prostorem.“
Výstava František Kupka 1871–1957
07. 09. 2018 - 20. 01. 2019
Otevřeno denně 10–18, ve středu 10–20
Valdštejnská jízdárna, Valdštejnská 3, Praha 1
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
