Fotila zákoutí rodného Kolína i synovo poházené oblečení. Důležité je pro mě téma paměti, říká fotografka Jolana Havelková

26. leden 2022

Tlačítkový telefon s podprůměrně kvalitním foťákem anebo oblečení odrůstajícího syna stačí fotografce Jolaně Havelkové k tomu, aby s jejich pomocí zaznamenala to, co je pro ni důležité: místo, paměť, krajinu. O svých fotografických, konceptuálních a experimentálních projektech mluvila ve Vizitce s Markétou Kaňkovou.

Fotka jako dotyk reality a všednosti, ale také jako prostředek zaznamenání paměti, sociálně-uměleckých akcí anebo výchozí bod pro další uměleckou tvorbu. Tak médium fotografie vnímá Jolana Havelková, absolventka Institutu tvůrčí fotografie v Opavě a kurátorka fotografických výstav, která občas pojí síly také s hudebními skladateli. Ve Vizitce zazněla například „sekačková“ improvizace skladatelky a muzikantky Lucie Vítkové, s níž pracovala před osmi lety na projektu s názvem Návrh na změnu partitury. Do podoby geometrických grafémů a abstraktních struktur se zbytky not Havelková přepracovala notové zápisy kolínského skladatele a dirigenta Františka Kmocha, a je právě Vítková hudebně reflektovala.

Pravidelná dávka emocí, 2002-2012

Rodný Kolín, jímž protéká řeka Labe, ale také řeka Sázava, u níž má její rodina srub, patří mezi oblíbená místa Jolany Havelkové. Na dlouhé procházky ale ráda vyráží kamkoliv. „Mohla bych být poutníkem,“ usmívá se. „Na cestách ráda prozkoumávám například jeskyně, beru si s sebou hlínu a otiskuju do ní jeskynní stěny. Tahle práce se strukturami navazuje na mé strukturální práce z devadesátých let.“

Vítězný hlemýžď si zaslouží fotku

Sílu Kolína jako místa, kde kromě fotografa Jaromíra Funkeho žil i výtvarník Zdenek Rykr, cítila Havelková odmalička. „To prostředí mě hodně inspirovalo, snažila jsem se najít místa, která fotil právě Funke, a když jsem se dozvěděla, že obal čokolády Kofila navrhl právě Rykr, měla jsem ji ještě radši,“ říká s tím, že fotografie k jejímu životu patřila zhruba od deseti let. „Od počátku jsem ráda pracovala s fotogramem,“ mluví o technice kladení předmětů přímo na fotografický papír „A taky jsem ráda fotila hlemýždě, vyfotila jsem si toho, který se jako první doplazil za koncovou čáru.“

Ledová jeskyně, 2021

K zaznamenání reality Jolaně Havelkové někdy stačí jen starý tlačítkový telefon. Ve vzácné polabské vánici jím vyfotila horizonty, které pak zařadila do souboru zvaného „krajina 06“. S potřebou věnovat se srdečním místům se pojí i potřeba zpracovat situace navázané na rodinu a její paměť. V projektu Pravidelná dávka emocí zaznamenávala svlečené, odložené či odhozené oblečení svého syna Matyáše, narozeného v roce 2002. „Připomínalo mi například záhadné bytosti či podivná torza. Soubor mě bavil i jako deník Matyášova odrůstání. Skončila jsem s ním v jeho deseti letech.“ popisuje.

V Možnostech paměti (2018) zase pečlivě pracovala s krabicemi fotek s podobným obsahem. Jak naložit s padesáti obrázky, na nichž Jolanini prarodiče fotí u vánočního stromku svou dceru? Pomohl scanner, hrubší rastr a vrstvení, takže divák má nakonec pocit, že se na fotografie dívá zboku.

krajina 06, 2006-2007

Co Jolanu Havelkovou zajímá na gestech a náladách lidí, kteří se zrovna fotografují? Jak to dopadlo s nepovedenými reprodukcemi, které rozdala kolínským trhovcům? Čím se vymykal festival Funkeho Kolín, který v devadesátých a nultých letech pomáhala organizovat, a co se chystá v Galerii Klatovy / Klenová, kde působí jako kurátorka? Poslechněte si celou Vizitku.

Spustit audio

Související