Film: Tygr a drak

Ang Lee s filmem Tygr a drak elegantně sbírá ocenění a prestiž po celém světě. Zlaté glóby byly uděleny a brzy se dočkáme (ne)překvapivého rozdávání Oscarů, kde snímek s devíti nominacemi tvrdě útočí na miláčka publika Gladiátora od Ridleyho Scotta. Kritikové lámou pera, zapomínají na své zásady a jindy ostré názory se rozplývají v radostné ódě na dokonalost. Ano, pro evropské diváky je poletování nad střechami domů a běhání po vodě novým filmovým kouzlem, proti kterému jsou efekty Epizody I. nechutnou glorifikací technologie, ale je třeba si uvědomit, že hongkongské filmy (zejména žánr Wu Xia Pian - rytířské filmy) mají za sebou osmdesátiletou tradici sestávající z chrlení bojových filmů jako na běžícím páse a Leeova zásluha spočívá pouze v uvedení tohoto žánru před masové publikum v Evropě a Americe.

Po politickém převratu v padesátých letech většina čínských umělců emigrovala, nebo přesunula své aktivity ze Šanghaje do Hong Kongu, kde začaly vznikat snímky vyzdvihující nejen přednosti kung-fu, ale hlavně dokumentující čínskou historii kombinací doložitelných událostí a legend. Emigranti mezitím plakali po domově ve filmech idealizujících moudrost, hrdinství a tajemno staré Číny. "Tygr a drak zobrazuje takovou Čínu o jaké jsem snil jako malý chlapec," řekl Lee, narozený v USA čínským uprchlíkům.

Filmový sen o dobrodružství dává namísto agrese přednost lyrickému vyprávění, pohlednicovité kameře a vášnivým mezilidským vztahům v nezastavitelném osudovém vodopádu. Hrdina je zde definován jako někdo s nadpřirozenými schopnostmi, co hledá sám sebe a snaží se začlenit do normálního života, ať už naplněním snů nebo nalezením pravé lásky. Postavy se do děje sypou nepřetržitě (s často nevyjasněnými motivy) a dávají divákům možnost se identifikovat s rozdílnými povahami. Nikdo nic nezaskrývá, všechny charaktery jsou snadno pochopitelné a propracované. Lee se nepustil do pitvání vztahů na plátně, jejich domyšlení je na publiku - s čestnou výjímkou vztahu Jen Yu a loupežníka, který rozděluje plynulý děj příliš dlouhou romantickou přestávkou. Propletenec osudů je přehnaně složitý a od začátku je jasné, že ho nikdo rozplétat nebude a vše dojde až k předvídatelnému konci. S pozadím rozlehlé exotické krajiny a architektury vypadají hrdinové jako by chodily v oživlých čínských obrazech. Jak k tomu sedne akční část?

Hlavní devizou fantastických soubojů není počet zasazených úderů, ale skloubení hudby a baletu v prospěch plynulých dechberoucích pohybů. Po delší civilní a zmatené expozici přichází konečně první scéna, po které zůstane v divácích pocit, že na něco podobného čekali celý život. Že je to nesmyslné? Ale vždyť je to pohádka, příběh z Číny, exotické vyprávění z jiné kultury - a kdo nepřijme nabídku na krátký výlet do jiného myšlení se bude jen smát a nikdy mu pravé kouzlo soubojů nedojde. Bubnování Tan Duna a sóla cellisty Yo Yo My jsou plně synchronizovány s pohybem, vytvářejí zvukový rozměr sladěním všech smyslů do jednoho prožitku, čemuž napomáhá i barevné tónování exteriérů.

Díky prozíravému nápadu adaptovat stejnojmennou knižní předlohu neztrácí scénář komplexitu, až na zmíněnou romantickou epizodku v poušti, která z ničeho nic přesouvá děj do minulosti a brilantně šlape na brzdu vyprávění. Absence humoru dokazuje, že Lee za nic na světě nedovolí, aby jeho drama zkazilo rušivé odlehčování a úsměvné situace jsou zároveň smutné a příliš lidské nato, aby vyvolaly chanovské záchvaty smíchu. John Woo by ze stejného námětu dokázal vymodelovat adrenalinovou mlátičku, buďme rádi, že je Lee takový estét.

Vybraní herci, známí z filmů Anna a král (Chow Yun-Fat hraje Li Mu Baie) a Zítřek nikdy neumírá (Michelle Yeoh hraje Yu Shu Lien), se cítí v rolích jako ve vlastní kůži a nedá jim práci zahrát cokoliv. Překvapením je Zhang Ziyi (hraje Jen Yu), které bylo v době natáčení pouhých 19 let. Role hlavního padoucha Nefritové Lišky se ujala veteránka hongkongských filmů Cheng Pei-pei a je jednoznačně nejzajímavějším hercem na plátně. V masité tváři s hlubšími vráskami vypadá jako neškodná stařena, ale jakmile přijde na souboj, změní se v rychle roztočený kolotoč.

Odstavec na závěr by měl obsahovat poučení o tom, že u filmu se vyplatí uposlechnout zásady "jednou a dost", nebo přijde nuda. Evropsko-americká kinematografie potřebuje filmy jako je Tygr a drak, aby se neplácala v samolibém uspokojení ze stále horších a horších filmů, které nedokáží přinést nové prvky do zkostnatělých schémat vztahů, zápletek a konců.