Faust - Faust je mrtvý

Cílevědomé dramatické a režijní pokusy Jiřího Pokorného o nalezení scénického výrazu pro senzibilitu, rytmus a vizuální podobu současnosti se zúročily v jeho poslední režijní práci, která měla před několika dny premiéru na scéně brněnského HaDivadla. Pokorný tu inscenoval text britského dramatika Marka Ravenhilla Faust - Faust je mrtvý.

Hra, inspirovaná životem a dílem francouzského filozofa Michaela Foucaulta, přináší příběh univerzitního profesora Alaina, který za sebou spálil mosty a podobně jako mýtický profesor Faust se vrhl do života, aby pronikl k jeho tajemství. S jakousi bezskrupulózní dětskou zvědavostí prověřuje Alain své intelektuální konstrukce extrémní praxí. Mefista ani nepotřebuje, jeho partnerem je mladík Pete - zkažené, hravé, kruté, provokující a taky zvědavé a učenlivé dítě... Ztělesněný potomek moderních médií, masové zábavy a McDonaldů. Jejich milostný vztah je jeden velký pokus - baví je překračovat všechny myslitelné hranice, jsou přecitlivělí a zároveň znecitlivělí, jsou "cool", jak říká Pete, a taky trochu sadomasochisté, jak se to jeví nám. Hrají spolu zlé hry, jsou spiklenci i nepřátelé, pokoušejí osud - a to všechno, jak se posléze ukáže, na život a na smrt.

V inscenaci Jiřího Pokorného tento text neztrácí nic ze své provokující iracionality a napětí. V prostoru scény, imaginativně určeném několika objekty, které potupně hereckou akcí získávají nejen konkrétní významy, ale vyvolávají i silné emocionální představy, se zabydlelo oko kamery. Ta je Peteho přirozenou rekvizitou, spolu s laptopem a cédéčky tvoří obsah jeho kabely. Zároveň však i dalším možným, jakoby objektivizujícím úhlem pohledu, protože snímá čas od času dění na scéně v přímém přenosu. Divák tak sleduje další možnou verzi skutečnosti. Občas promítáním na stěnu hracího prostoru zmnoženou, občas zastavenou v čase - to když oko kamery ustrne v dramatickém okamžiku či na detailu, jejichž záznam tak posléze vstupuje znovu do děje. Režisérovi Pokornému a autorovi scény Petru B. Novákovi se tak podařilo sugestivně navodit obraz zrychlené a roztříštěné reality s nekonečným množstvím variant a jejich vzájemných vazeb, cosi jako přirozeně pulzující chaos, v němž se oba protagonisté krok za krokem přibližují k finální tragédii.

Tomáš Matonoha (Alain) a Pavel Liška (Pete) zahráli - pokud mě paměť neklame - poprvé v historii českého divadla homosexuální vztah bez hloupé parodie, s niternou cudností, a přesto část publika šokující otevřeností. Víc než nahota a tělesné sebezraňování další postavy - křehkého Donnyho, znepokojují jejich mimořádné herecké výkony autenticitou vztahů a myšlení postav. Neboť právě ony zdají se být až nepříjemně přesvědčivým důkazem toho, že po "smrti Boha" došlo i na "smrt člověka". Zpochybňují totiž veškeré hranice mezi přirozeností a vyšinutostí a přitom nám připadají velmi upřímní a opravdoví.