Eugene O´Neill: Cesta dlouhým dnem do noci

Nová premiéra v Divadle bez zábradlí Cesta dlouhým dnem do noci byla očekávána s napětím. Eugene O´Neill hru věnoval své poslední ženě Carlottě, a přál si, aby byla zveřejněna až dvacet let po jeho smrti a nebyla nikdy inscenována, a doslova se tu "vyzpovídal" ze všech svých rodinných traumat. Léty přestaly být autobiografické prvky důležité a zůstala podstata - nevyzpytatelnost vzájemných vztahů v rodině, vzájemné trápení lidí, kteří by tak rádi byli šťastni, ale jejich osobní předurčení a způsob vnímání je natolik blokují, že toho nejsou schopni.

Inscenovat tuto hru přímo nabitou frustracemi je pro tvůrce lákavé, ale její délka a obsah způsobují, že je pro diváky velmi těžko stravitelná. Den, který začíná snahou o pozitivní pohled na svět a vzájemné porozumění, se tu vleče tu řítí k noci, která je jakousi malou smrtí. A mlha, která by se měla v průběhu dne rozptýlit, spíše symbolicky houstne...

Alice Nellis, známá tím, že hry, které režíruje, si i překládá a upravuje, neudělala výjimku ani v tomto případě. Jak sama říká, překlad a úprava se pro ni stávají první interpretací díla.

Ve srovnání se staršími překlady je její verze bližší dnešnímu jazyku - hovorovější, přímočařejší a vulgárnější. Škrty eliminují především odkazy k irskému původu rodiny a s tím související prvky povahokresby jednotlivých postav, ale také věci související s s dovysvětlováním psychické lability, návyku na drogy a na alkohol. Mnohé věty z původního textu jsou nahrazeny jen významným mlčením, pohledy a náznaky ze strany otce a synů. Výrazným elementem v inscenaci se tak stává impresionistická hudba Radka Pastrňáka a Milana Nytry, ve které dominuje lehce rozčilující zvuk sirény a každý z rodiny tu má svůj hudební motiv. Hudba chvílemi podmalovává dialog, chvílemi stojí v kontrapunktu, a chvílemi jej doslova dotvořuje či dokonce nahrazuje.

Zdá se, že vztahy v rodině se odehrávají podle určitých už mnohokrát odzkoušených vzorců - ať už jsou to rituály s lahví whisky, zhasínáním a rozsvěcením světel, vzájemné špičkování či do nekonečna opakované příběhy z minulosti. To, co vidíme na scéně, je děsivé nikoli svou jedinečností, ale tím, že se to v rodině zjevně odehrává v různých obměnách prakticky denodenně. Každý den je uzavřenou kapitolou, která končí "bezvědomím" z množství vypitého alkoholu u mužů a dávek morfia u matky. Pak může přijít jen spánek podobný smrti a další den, kdy se začne s novou nadějí a novým strachem...

V obsazení dominuje Mary Zuzany Bydžovské, nervní, hyperaktivní žena, která hlasově i pohybově neustále střídá polohy mezi někdejší noblesní křehkou dívkou z dobré rodiny, nesnesitelně hádavou, věčně nastraženou protivnou ženskou, otrocky milující matkou a stínem bloudícím v podivné euforii kdesi mimo tento svět. I když není na scéně, je stále přítomna. Protože všechno, co se tu děje, se vztahuje k ní. Vykloubený rodinný život, kde zmizelo kouzlo domova, jistota mateřské náruče, po kterém všichni ti muži podvědomě či vědomě touží a křečovitě se je snaží vrátit. James Tyrone Jiřího Bartošky má v sobě na začátku jakýsi náznak své "herecké" šarže bonvivána. S dalšími a dalšími doušky whisky jako by tvrdnul ve výrazu, slovech i pohybech do léty nacvičeného skepticismu a odevzdanosti, kterou prokládá ironickými komentáři a na scéně už jen trpně"existuje.". Výraznou postavou je Jamie Filipa Čapky, v podstatě sympatický mladý muž přijal roli černé ovce a zároveň obětního beránka rodinných traumat a víceméně svědomitě ji plní. I když Jamie halasně hovoří o svém egoismu, cítíme z něj více lásky a pochopení pro ostatní než z jeho bratra.Edmund Michala Čapky je do sebe zahleděný bolestín a egoista, v panice, kterou přináší strach ze smrti, se cítí oprávněn zraňovat ostatní.

I když je inscenace rozhodně zajímavá ve výtvarném, světelném, hudebním, i hereckém pojetí, zůstala kdesi uprostřed cesty, a řečeno podobenstvím hry, poněkud "v mlze". Otázkou je, nakolik dokáže diváky divadla, do kterého se chodí spíše za zábavou, oslovit.

Divadlo bez zábradlí

Eugene O´Neill: Cesta dlouhým dnem do noci

Hudba: Radek Pastrňák a Milan Nytra, light design: Matěj Cibulka.

Premiéra: 10.ledna 2008