Estetika prezidentské volby

9. leden 2018
Pražský hrad (ilustační foto)

V pátek a v sobotu se devět kandidátů na prezidenta utká mezi sebou i o přízeň voličů. Bitva o obsazení Pražského hradu na dalších pět let pravděpodobně vyvrcholí až ve druhém kole o dva týdny později. Pro českou společnost to bude zjevně „osudová chvíle“, která zásadním způsobem ovlivní její budoucnost.

Z předvolební kampaně se zdá, že osudovost tohoto rozhodování vychází z napětí na viditelné hranici Miloš Zeman versus kdokoliv z těch ostatních. Ve skutečnosti kampaň odhalila mnohem více než to, že společnost je rozdělena na příznivce Zemana a jeho nesmlouvavé kritiky. Zlom je v jiných než osobních vrstvách, nejde o jména, nýbrž o to, co tato jména představují, co reprezentují.

prezidenti-devitka_171124-094000_rez.jpg

A „osudové“ je pak nejvíce to, že tyto vrstvy nechápeme a že si do postavy prezidenta promítáme něco, co ona sama nikdy nést neměla.

Nejlépe se to samozřejmě povedlo právě Miloši Zemanovi. Ať už si myslíme cokoliv o jeho prezidenství a hlavně o způsobech, jimiž naplňuje, čte či obecně interpretuje ústavu a svůj status v ní, prezident Zeman vytvořil z prezidenta čistě "mediální figuru".

Z prezidenta se stalo simulacrum, fantasmagorický přízrak, fantasma, které jedni adorují a druzí nenávidí (Existuje ještě vůbec Miloš Zeman? Zná ho ještě někdo? Zemana jakožto Zemana? A kdo to je?). Stalo se to prostě a jednoduše "pouhým vystavováním", tím, že si lidé kolem prezidenta zařídili mediální všudypřítomnost (ostatně totéž se povedlo Andreji Babišovi, dokonce i kauza Čapí hnízdo byla v tomto smyslu pozitivní…). Prezident je všude, a tudíž vzniká falešný (me­diální, fantasmatický) dojem, že je centrální figurou nejen politického systému, ale i centrální figurou republiky, národa, společenství, společenského dění. Prezident, univerzální Slunce.

Jak si všimla moderní psychologie a estetika, pouhé vystavení (mere exposure) stačí k tomu, aby si lidé nejenom začali něčeho všímat, ale aby k vystavovanému získali láskyplný či obecně hodnotový vztah − kam patří i vztah nenávisti, který je jen druhou stranou mince lásky, tedy silného citového vztahu, jenž má daleko k lhostejnosti, k indiferenci. Lidé nemají čas věci příliš probírat a zkoumat, vytvářet si kritický odstup, který předpokládá hledání souvislostí a systematickou pozornost, tedy studium.

Ve společnosti názorů, v níž dnes žijeme, nic takového potřeba není, protože to, co se chce, je názor, který se formuje sám od sebe tím, že na něco zíráme, že jsme nuceni se dívat, nikoli však nutně vidět.

Když se tímto způsobem například "pouze vystavují" obrazy, zjistili vědci, lidé nakonec hodnotí lépe či jako významnější obrazy, které už z vystavování dobře znají; zatímco věci, které se jim předvádějí jako nové a srovnatelně dobré, dokonce z dílny stejného mistra, považují za méněcenné. Stačí tedy pouhá přítomnost − v dnešních společnostech přítomnost mediální − aby došlo nejen k navázání jistého podvědomého citového vztahu, ale i k udržení jisté hodnotové nadřazenosti.

Česká společnost je možná promiskuitní v osobních vztazích, ve vztazích k mediálním politickým figurám je ale na základě pouhého vystavení často mnohem věrnější a přejít do jiných, v jistém ohledu mnohem nebezpečnějších a nevyzkoušených vztahů se jí hned nechce (i Andrej Babiš už patří mezi vyzkoušené…).

Boj o prezidenta se tedy stal z velké části soubojem o potvrzení moci přítomnosti pouhého vystavení, rozhoduje se tu ale i o tom, zda se zbavíme představy prezidenta chápaného jako omnipotentní Slunce, a také o tom, co budeme napříště vnímat jako důležité; jak se vůbec bude předvádět politika a co se vyjeví či může vyjevit jako politické. Co jako politiku uslyšíme, uvidíme, ucítíme a kdo a jak bude mluvit.

Politika je před volbou prezidenta zase více estetikou, a to nejenom proto, že voliči dají na pocity více než na rozum, ale i proto, že v debatách o nové hlavě státu ohledáváme estetické (i etické) hranice budoucí politické rozpravy, její dno i strop. Volme esteticky − ať se můžeme lépe dívat!